Staří, známí, nenapravitelní?

Říkal tu někdo, že Benedikt XVI. nebude papež, který by dovedl překvapit? Pravda, rozumnější pozorovatelé s překvapeními počítali a počítají a také s tím, že ne všem budou jednotlivé kroky překvapením příjemným.
Protentokrát připomeňme dvě audience z posledního přibližně měsíce. V obou případech se v Castel Gandolfu sešli lidé, kteří se dobře znají. 29. srpna přijal papež představeného Společnosti sv. Pia X. Bernarda Fellaye. Po několika letech tak tradicionalističtí dědicové exkomunikovaného arcibiskupa Marcela Lefebvra znovu navázali přímý kontakt s Římem. Představitelé společnosti odmítají stoupenci to neradi slyší, ale vzdorní odpůrci posledního koncilu jsou také zatím posledním významnější schismatem v západní církvi. Snahy o smíření a obnovu jednoty přinášejí zatím dílčí ovoce. Rétorika představitelů společnosti nedává mnoho nadějí, že v nejbližší budoucnosti nastane výrazná změna. Svědčilo o tom už komuniké, které SSPX po půlhodinové audienci vydala. Klíčové věty? "Audience byla pro společnost příležitostí ukázat, že vždy byla, jakož i vždy bude, spojena, se Svatým stolcem, Věčným Říměm." Dlužno říci, že společnost má ve zvyku důkladně rozlišovat přítomý Řím s jeho kurií a takřečený Věčný Řím definovaný jejím čtením dokumentů učitelského úřadu. Dle Fellaye se "Společnost sv. Pia X. modlí, aby Svatý Otec mohl najít sílu ukončit krisi v církvi tím, že "vše obnoví v Kristu"."
V komuniké nejsou opakovány požadakvy společnosti, které stále prezentuje jako předpoklady k zahájení podstatných jednání o smíření: totiž zejména zrušení exkomunikací (resp. uznání jejich neplatnosti či neúčinnosti jak by si to přáli formulovat) do nichž v roce 1988 upadli všichni čtyři biskupové společnosti (včetně Fellaye), jakož i dnes již zesnulí světitelé Lefebvre a Meyer), naprostého uvolnění slavení latinské mše podle tridentského obřadu.
Fellay je nicméně podle rozhovoru pro vlastní agenturu společnosti při audienci zopakoval: "Aby nepřátelství vůči Tradici, které činí tradiční katolický život (a je snad nějaký jiný?) v koncilní církvi prakticky nemožným, bylo změněno. Žádali jsme aby se tak stalo uděleném plné svobody tridentské mši, umlčením obvinění ze schismatu mířeným proti nám, upuštěním od údajných exkomunikací a nalezením církevní struktury pro rodinu Tradice." Výše citované prohlášení pak ještě zmiňuje shodu na tom, že problémy budou řešeny postupně. Okolnosti zatím bohužel nenasvědčují tomu, že by usmíření společnosti, která více miluje své pojetí tradice než plné společenství církve mohlo nastat v nejbližší době.

Setkání s vedoucími činiteli dominatní tradicionalistické síly nebylo velkým překvapením. Na druhé straně přijetí jednoho z nejviditelnějších a nejslyšitelnějších představitelů progresistických tendencí a směrů v církvi rozhodně k očekávaným a alespoň neoficiálně předem známým událostem nepatřilo. I často velmi dobře informovaný autor blogu Whispers in the loggia, byl tentokrát poněkud překvapen, když mohl sdělit, že v Castel Gandolfu přijal Benedikt XVI. švýcarského theologa (který už před řadou let přišel o souhlas k přednášení katolické theologie na katolických školách) Hanse Künga. Jak připomíná John L. Allen Kung pro Benedikta ještě v době jeho vedení Kongregace pro naku víry měl řadu jmen, ale jen málo respektu. Nicméně oba staří kolegové (a rivalové) spolu strávili čtyři hodiny s tím, že se "shodli, že nemá smyslu v rámci setkání otevírat spor o trvajících naukových rozdílench mezi Hansem Küngem a učitelským úřadem katolické církve," jak praví prohlášení, které podle Künga osobně připravil Benedikt a Küngovi je předložil k nahlédnutí. Papež projevil dále podle dokumentu projevil živý zájem o Küngův projekt "Weltethos" a debata se soustředila na dialog mezi přírodními vědami a křesťanskou vírou. Küng ocenil papežovu snahu o mezináboženský dialog a setkání s různými společenskými skupina moderního světa. Podle dostupných informací Küng nežádal, aby mu bylo vráceno pověření k přednášení katolické theologie..
Dobře setkání zhodnotila Amy Welborn na svém výborném blogu Open Book, kde napsala. "Úžasné. Proč úžasné? Protože je to model, podle něhož by se měli chovat všichni. Je to model pastoračního otcovství." Neyhnutelně citovaný článek doprovází bohatá a místy ostře kritická debata. Je možné, že Benedikt už u strážců Tradice téměř definitivně prohrál a pokrokáře nepřesvědčil, jenže o to mu, podle všeho, nejde. Spíše dokládá, že slova o úsilí o jednotu z prvních dní pontifikátu byla míněna velice vážně. Je teď na Küngovi i tradicionalistech, zda zůstanou sví a sami, nebo zda najdou odvahu vejít do skutečného společenství v církvi a začnou přinášet plody. Potenciál na to mají.

Kaplan neznaboh

Tak jsem se nedávno dočetl, že na Harvardově universitě (a deseti dalších prý) mají humanistického kaplana. Jistěže nejde o to, že by to byl kaplan zvláště lidský, nebo humanitárně angažovaný. Je to prostě člověk, který má na statosti ty, kdož jsou vyznáním neznabozi. Když se člověk dívá na to, kdo je sdružen v universitní United ministry , snad se fungování "humanisty" nemůže divit. Univerista zajišťuje duchovenskou (nebo asi humanitní) službu všem, kdo ji mohou potřebovat. Křesťanům pravoslavným, evangelickým, katolickým, kvakerům, mormonům, Židům, muslimům, buddhistům i hinduistům. Ani slovo proti tomu.
Jen k tomu humanistickému myslím něco trefného se svou obvyklou řízností a vtipem řekl Curt jester, jemuž vděčím za odkaz na celou tuhle zajímavost . A aby toho nebylo málo, Holy blog upozorňuje: Atheisté, alespoň v San Francisku, zkoušejí cosi jako misii. Motivuje je strach z rostoucího vlivu náboženství, tak to vnímají oni, na veřejný život a proto hledají aktivisty a chtějí se sdružovat.

Závěr článku Curta Jestera mi pak připoměl jednu pasáž z eseje Konverse a katolická církev G. K. Chestertona,

Ať si vezmeme libovolnou normální váženou protestantskou rodinu v Anglii či Americe zjistíme, že katolicismus skutečně z praktických důvodů chápou jako nové náboženství, tedy jako revoluci a ne jako přežitek. V tomto smyslu nejde o starobylost. Katolicismu není nutně ničím vázán tradici. Tam, kde pro mu tradice nemůže ničím přispět, kde je všechna tradice proti němu, proniká vlastní zásluhou ne jako tradice, ale jako pravda. Otec takové anglické nebo americké puritánské rodiny často shledá, že všechny jeho děti se rozcházejí s jeho více či méně křesťanským kompromisem (považovaným v devatenáctém století za normální) a vydávají se různými směry za různými vírami a styly, jež by mohl označit za bláznivé. Jeden syn se stane socialistou a na zeď si pověsí Leninův portrét, dcera se dá na spiritismus a začne si hrát s tabulkou, další dcera přejde ke křesťanské vědě a je docela pravděpodobné, že další ze synů se přikloní k Římu. Pointa pro tuto chvíli je, že z pohledu otce i rodiny působí tohle všechno jako nová náboženství, velká hnutí a nadšení, které strhují mladé lidi a ty starší zanechává zmatené a rozmrzelé. Samozřejmě, že o katolicismu se často mluví, dokonce více než o ostatních, jako by skutečně patřil mezi tyto divoké vášně mládí. Strýčkové a tetičky optimisticky říkají, že se „z toho mladí dostanou“, jako by to byla nějaká dětské milostné vzplanutí nebo nešťastná aférka s číšnicí. Zachmuřenější a přísnější strýcové a tety začnou ještě dřív vážně mluvit o neslušných požitcích, jako by katolická literatura byla výslovně odrůdou pornografie. Newman docela přirozeně poznamenává, jako by to v té době nebylo nic divného, že když byli vysokoškoláci přistiženi s příručkou asketiky nebo knihou řeholních meditací obklopil je jakýsi stín nákazy podobný tomu, jež by se na ně snesl, kdyby měli v rukou nějakou „špatnou knihu“. Užíval si smyslného potěšení z Nón a své choutky rozněcoval zapalování nesprávného počtu svící. Už zřejmě není zvykem považovat konversi za jakousi rozmařilost, ale stále je obecně považována za druh revolty. A podle ustálených konvencí většiny moderního světa to revolta je. Když dnes vážený středostavovský obchodník či vážený farmář ze Středozápadu posílá svého syna na universitu cítí mírný neklid, že by snad jeho syn mohl upadnout mezi lupiče, čímž míní komunisty, ale stejný strach má o to, že by mohl upadnout mezi katolíky.

Nebojí se, že by snad mohl padnout mezi kalvinisty. Nebojí se, že by se jeho děti mohly stát supralapsariány sedmnáctého století, ať se mu jejich učení jakkoli nelíbí. Zvlášť ho netrápí ani možnost, že by si osvojili extrémní koncepci sola fidei obvyklou mezi výstřednějšími metodisty. Nezdá se, že by telegram oznamující, že se jeho syn stal stoupencem páté monarchie očekával s větší hrůzou než sdělení, že se dal k albigenským. Nedá se říci, že by v noci nespal kvůli obavě, aby se Tom v Oxfordu nestal luteránem víc než lolardiánem. Všechna tahle náboženství neurčitě zná jako mrtvá nebo určitě alespoň stará. Děsí ho jen čerstvé, provokující paradoxní nové pojmy poletující v hlavách mladých lidí. Ovšem mezi všemi nebezpečnými lákadly na mládež stojí prakticky nejvýše čerstvost a novota Říma.

Je to trochu podivné, protože Řím dvakrát nový není. Mezi zneklidňujícími novými náboženstvími je jedno spíše staré, ale jediné ze starých, které je tak nové. Když bylo skutečně a původně nové ocital se římský otec nepochybně v téže posici jako otec anglikán či puritán. I on mohl vidět své děti kráčet po divných stezkách a opouštět domácí bohy a posvátný chrám Kapitolu. I on by zjistil, že jedno dítě se přidalo ke křesťanům a navštěvuje je v jejich sboru a možná i v katakombách. Zjistil by ovšem také, že další potomek se stará jen o orfická mystéria, jiný se hodlá přidat k Mithrovým stoupencům, ještě jiné z jeho dětí je novoptythagorejec, který se od hinduistů naučil vegetariánství a tak dále. I když se římský otec narozdíl od viktoriánského těšil vykonávání patria potestas a mohl všem heretikům postínat hlavy, proud herezí utnout nemohl. Teprve nyní tyto proudy poněkud vysychají. Úzkostliví rodiče dnes sotva musí své děti varovat před nežádoucí společností mithrovců nebo je odvykat výlučným orfickým rozjímáním a třebaže máme i dnes vegetariány,většinou vědí víc o proteinech než o Pythagorovi. Ala ta další mladistvá výstřednost je mladistvá stále. To další nové náboženství je nové opět. Tato přelétavá móda odmítla přelétnout a tento starobylý kousek modernosti je opět moderní. Pro dnešní protestantské rodiče představuje právě to, čím byl pro pohanské tehdy. Můžeme říkat, že je to nepřístojnost, ale v každém případě je to novinka. Není to prostě to, nač byl otec zvyklý, ba ani to nač byl zvyklý syn. Přichází jako něco čerstvého a zneklidňujícího, jako když přišlo k Řekům, kteří stále hledali něco nového a jako přišlo k pastýřům, kteří poprvé slyšeli dobrou zprávu jíž dnes říkáme evangelium. Lze vysvětlit, proč je Řekové v době sv. Pavla chápali jako novinku. Kdo ale vysvětlí, proč je stále nové stejně pro posledního konvertitu jako bylo pro prvního pastýře. Je to jako by mezi řeckými mladíky na olympijských hrách vystoupil sto let starý muž, což by jistě mohlo být základem pro řeckou legendu. Je podobně skoro legendární, když se dva tisíce let staré náboženství objevuje jako soupeř nových náboženství. To je třeba vysvětlit a ne zamluvit, nic nemůže z legendy udělat mýtus.

Celý pracovní český překlad je k nalezení zde.

Církevní starožitnosti

Už před časem jsem našel jeden blog, Catohlic Church Conservation, který v2nuje velkou pozornost zaniklým nebo zanikajícím katolickým kostelům, případně těm, jež jsou necitlivě renovovány. Teď jsem tam narazil na jeden příspěvek dokumentující, co všechno dnes člověk může najít u starožitníků. Nejen sochy, obrazy či lavice, ale třeba i vrcholy kostelních věží.
Alespoň to není kradené povzdychne si člověk s ohledem na naše zkušenosti z posledních patnácti let.
Nicméně autor blogu, zdá se, chápe zaniklé kostely změněné na hostince a obchody či mobiliář prodaný starožitníků jako vážné, smutné a snad i nebezpečné znamení času. Jakoby to byl zvlášť výstižný doklad nejen poklesu vnímaného významu církve, ale i jejího odklonu či odpadu od její vlastní tradice a také známka všeobecného úpadku doby.
Jistě, necitlivé zásahy do podoby a mobiliáře kostelů mohou být často vedeny právě jen tou snahou adaptovat je pro účely liturgie podle gusta těch, kdo cítí potřebu vypořádat se s tradicí jaksi s konečnou platností, udělat za minulostí tlustou čáru v tomto případě z ní nechat holé zdi. Nejsem bezdpodmínečným a horlivým přítelem starých oltářních mřížek (i když mi není jasné, proč by u mnoha presbytářů nemohly zůstat, dvířka v nich snad přece jsou...:-)) ale ani horlivým a nadšeným stoupencem moderních kostelních mobiliářů implantovaných do historickýc interiérů.
Církvi a tedy i kostelům, jejich podobě a výzdobě by měla být vlastní kontinuita ne divoké skoky a přemety či dokonce obrazoborecké záchvaty. Ty jsou zpravidla spíš příznakem věcí podivných, nezdravých a nepravověrných. Kontinuita by na jedné straně měla znamenat úctu k pravému dědictví otců, tradici předáváné slovem, obrazem i kamenem. Na druhé strnaě by právě kontinuita měla znamenat svobodu od uváznutí v desátém, šestnáctém či devatenáctém století. Nemusíme lpět na každém kostele, který máme, byť bychom se-spolu se státem, obcemi či kraji-měli postarat, aby nepopadali a případně našly nějaké decentní veřejné využití.
Prolistujme si historii kdejakého města a najdeme řadu kostelů, které prostě vznikly, sloužily a zase zanikly a dnes o nich ví jen zdi měšťanských domů v širokém okolí, jimž posloužily ke stavbě či opravám. Lidé se stěhují a vznikají nové obce, části měst. Máme jim nařídit, aby jezdili na mše někam na druhou stranu města,, kde už kostel nemá farníky nebo spíš budeme souhlasit s tím, aby byl postaven kostel vprostřed nové obce?

Panna Maria z podchodu

Our Lady of Underpass pojmenovali kdesi v Chicagu skvrnu na zdi, v níž lidový cit vidí Pannu Marii. Zda je tím citem zbožnost, senzacechtivost nebo pověrečnost je právě tak těžké říci, jako těžké odolat jednoznačnému úsudku formou paušálního odsudku takových výjevů. Jistěže při pohledu na flek na zdi není naším posláním vypnout mozek, upadnout na kolena a začít mlátit hlavou o zem.
Jak ale už předčasem podotkla kromě jiných také autorka blogu Relapsed Catholic, lze se na tento fenomén příležitostně dívat i jinak. Představme si malého Ježíška, jak se tu a tam proběhne po světě a kde se mu to zalíbí nakreslí obrázek své maminky.

Nikdo netvrdí, že ta či ona zeď je skutečně dotčena prstem Božím a projevem zvláštní milosti, také mnoho lidí nemá potřebu, jak se také nedávno stalo, čmárat na zeď Velká lež. Ale proč se pro jednou neusmát nad tím jak všelijak si můžeme za hříčkami živlů a přírody představovat ruku jejich Pána.

Koneckonců sestra Lorriane to sama píše vážněji a rozuměji než já v přípspěvku hned po nahoře odkazovaném obrázku.

Lev, čarodějnice a skříň

Tak už je to tu...
produkce uvolnila první trailer na filmové zpracování prvního dílu Letopisů Narnie C. S. Lewise.
Soudě podle článku ve Washington Postu se lze nadít toho, že snad Disney, pod jehož značkou film vzniká se nejen nepokusil vydestilovat z knižní předlohy její neodmyslitený křesťasnký rozměr, ale aktivně pracuje na marketingu mezi americkými křesťany, jejichž některé zájmové a názorové skupiny se zábavním koncernem vedou kulturní boj cestou bojkotu. (link jsem našel na tomhle blogu)

PoPánu prstenů je člověk opatrnější z označením nějaké knihy za nezfilnovatelnou, koneckonců Narnie se již své alespoň TV adaptace dočkala. Zdá se še filmařům obecně nějak dochází nápady :-) a tak plení kdejakou literární a komiksovou předlohu jakou se jim podaří polapit a koupit. Letopisy jsou jistě "jednodušší" na vyprávění a převedení na plátno než třeba právě Pán prstenů. Nicméně Lewis, narozdíl od Tolkiena, byl alegorik a také významný křesťanský apologeta, který jak pro něj bylo přirozené tato svá témata vnášel i do své "beletrie". Stále zůstávám ostražitě zvědavý, jak to dokáží tvůrci zpracovat a adaptovat, aby se vyhnuli jak popření, tak plakátovému zploštění Lewisova vyprávění. A Aslanův příběh v první knize Letopisů jejich schopnosti věru prověří....

Klášterní tajemství podruhé

Jak jsem tu nedávno psal, BBC s úspěchem, tedy alespoň patrně pro pětici účastníků, zkusila cosi mezi "reality-show" a dokumentárním miniseriálem. Pět mužů strávilo čtyřicet dní v jednom anglickém benediktinském opatství . Kratší pobyty ať pro duchovní osvěžení, zkoumání povolání nebo z jiného důvodu lze hledat v řadě klášterů. Teď jsem si zrovna všiml, na tomhle blogu, že někde to pojali rovnou jako téma Mnichem na víkend. A jsou to koukám, zase benediktini, tentokrát kdesi v Massachusetts. A tady je, mimochodem vidět, že opatství nezver jen mladé muže k případnému rozeznání povolání.

Největší Čech

Poněkud vysmívaná anketa Největší Čech vydala své první výsledky. Nebudu teď rozebírat co je komického a tragického v pořadí: od 100. do 11. místa (tudy prosím: 100-71, 70-41, 40-11) . Jen několik krátkých poznámek k desítce nejvyšší. Sešla se v ní jména ukazjící směs konvence a zdravého rozumu s mírným překvapením. Vesrkze kladné a příjemné překvapení je nominace Antotnína Dvořáka (protože neznáme přesné údaje nevíme, jaký odstup je mezi jedennáctým Smetanou a Dvořákem). Cenné je i to, že muže pera representuje na výšině Karel Čapek (Václav Havel je přece jen už spíše osobnost jednoznačněji politická). Poněkud nemilé je zase překvapení, že zeman z Trocnova také patří mezi nejšířeji sdílenou představu české velikosti.
Konvenci lze připsat nominaci Boženy Němcové a svým způsobem i Jana Wericha (kde srozumitelné a docela positivní fandovství převážilo nad zevrubnější rozvahou). Patrně nespornými a neotřesitelnýni jmény odrážejícími různé směry a proudy české tradice jsou jména Karel IV., Hus, Komenský, Masaryk. Bylo by snad svým způsobem spravedlivější, kdyby k nim patřil místo Žižky svatý Václav. Na druhou stranu nezbývá než otevřeně přiznat, že stále žije v českých zemích lid s dvojí tradicí (i když už si ani jednu ani druhou příliš neuvědomuje). Mluví o tom koneckonců i to, že knížete Václava předběhl nejen Přemysl Otakar II., ale i Jiřík z Podběrat. A buď me upřímně a skutečně rádi, že zase tihle všichni předběhli čelné politiky přítomné i nedávno minulé, jmenovitě Klause a Beneše.
A třebaže jsem s trpkostí vzal na vědomí, že se do stovky vetřel Gottwald, dlužno si oddechnout, že Husákovi se to nepovedlo, jsem si totiž téměř jist, že některé hlasující ani nezpomalilo, natož aby je zastavilo to to, že byl Slovák.

Závěrem poznámka k Járovi Cimrmanovi. Typicky česká reakce na anketu tohoto typu, díkybohu ale v té kultivovanější podobě. Taky jsme se mohli dozvědět, že českým unikátem je Josef Švejk.

Magnátova večeře

V dobách temného středověku bývalo zvykem, že mocní vlivní a urození měli místo na obrazech či nástěnných malbách. Měli svá místa jako donátoři, adorátoři a podobně. Alespoň jednou za čas dával knížata a králové na jevo, že uznávají jakýsi řád v němž nejsou osou a vrcholem všeho dění.
Ony malby občas sloužily tvůrcům, aby nějakému potentátovi řekli, co si myslí. A to tak, že se to dozví nejen on a ti, komu se o tom donese drb, ale o lidé za pár století. Takový malíř totíž protivu kardinála nepošle do pekla slovně, on ho tam totiž namaluje..

Dnes je doba jiná, dnes si z mocní z jiných než časných pořádků příliš hlavu nedělají. Jistý Gigi Becali, takto jeden z nejbohatších Rumunů a vlastník fotbalového klubu Steaua Bukurešť se rozhodl, že se nechá zvěčnit se svými oblíbenými hráči na obraze. Potud nic zvláštního, kdyby ovšem ten obraz nebyla replika Poslední večeře od Leonarda da Vinciho, kde pan Becali nechá zobrazit jako Kristus a hráči jako apoštolové. Kdo bude za Jidáše zpráva neuvádí, ale píše se v ní něco o tom, že mezi vyobrazenými má být také manažer klubu.

Pan Becali se prý považuje za křesťana a onehdy se také nechal slyšet, že za každý postup svého klubu do dalšího kola v evropských pohárech nechá postavit v Rumunsku kostel. Věřme, že s těmi sliby je na tom lépe než s politickou kariérou. V loňských volbách se do tamního parlamentu nedohlédla jeho strana (což byl asi ale hlavně on sám) na tři procenta. V presidentských volbách se nedopočítal ani dvou procent.

Když někdy rozvášnění fanoušci své oblíbené hráče vyzdvihují do božských výšin není na ně spoleh: jednou křičí že XY není člověk, ale bůh, jenže když mu za dva týdny víc kliček nevyjde než vyjde a všechny míče létají do tyčí je z boha najednou vůl (málem určený k okamžité porážce). A pokud začíná mít majitel a vladař klubu sebezbožšťovací tendence měl by se i zmíněný manažer začít dívat bedlivěji kolem sebe (nejen proto, aby se dozvěděl, čí místo o stolu na obraze nakonec zaujme) ale taky proto, že by mohl zjistit, že ho z místa vykopává kůň a to doslova. Nejméně jeden božský vladař cosi mírně podobného už jednou udělal.

Magnátovu večeři jsem vyčmuchal díky odkazu na Holy Weblog.

zavřeli nám bufet

Sloupkařka New York Times Maureen Dowd si nejspíš nedokázala představit, jak velký úspěch bude mít u lidí, kteří s ní téměř nikdy nesouhlasí úspěch jedna věta v jejím prvním sloupku o volbě Benedikta XVI. Zhodnotila ji mj. slovy, že pro liberální katolíky je zvolení Josepha Ratzingera poslelstvím že "Cafeteria is now oficially closed". Ta věta, která ani nebyla pointou či titulkem sloupku z 20. dubna obletěla přinejmenším blogosféru, ocitla se na tričkách a šálcích a teď se dostala do záhlaví jednoho nového blogu . (našla ho Julia na Happy Catholic). Mladý Kaliforňan, podle svých slov bývalý liberální agnostik, který se stal katolíkem podává tuto dobrou definici poměrně zavedeného pojmu cafeteria catholicism: Vybírat si z učení církve to, co se jednotlivci líbí, na zbytek nedbat a nebo si dokonce stěžovat, že něco takového v "menu" nemá co dělat.
Po česku obsahem a smyslem by bylo asi výstižné salonní katolík, ale ona neodolatelná věta "zavřeli nám bufáč" velí myslet spíše na něco jako katolicismus švédských stolů. :-)

JPG

Chviličku mi trvalo než jsem nedávno kdesi v nějakém blogu rozšifroval co autor míní zkratkou JPG. Ale jistě, vím, že je to formát grafické komprese (přesněji JPEG), ale to zjevně nebylo ono. Brzy mi došlo, že to mám číst John Paul the Great. Přídomek Veliký poměrně soustavně začalo bezprostředně po úmrtí Jana Pavla II. používat nemálo (přinejmenším) anglicky hovořících katolíků, zejména těch pravověrnějších nebo konservativnějších. Americký c-fam Catholic Family and Human rights institute (nevládní organizace věnující se otázkám sociální politiky zaměřená zvláště na různé aspekty ochrany života) nyní přišla s peticí jejímž cílem je, aby zesnulý papež byl "lidovou aklamací" provolán Janem Pavlem Velikým. (za odkaz vděčím P. Ethanovi a jeho Diary of Suburban Priest)
Mezi důvody, proč by tak měl být nazýván institut vypočítává papežovo neúnavné cestování po celém světě kvůli hlásání evangelia plodnou a účinnou ekumenickou spolupráci s evangelickými křesťany, celoživotní odpor proti komunismu a dalším totalitárním hnutím i to jak se ve svém utrpení na sklonku života sjednocoval s trpícícm Kristem pro posvěcení církve. Během toho co píši tuhle poznámku nabíhají podpisy (zrovna teď 5291).
Víc asi nemůže cílem petice být, než zhruba měsíc po smrti Jana Pavla II. "změřit" mezi uživateli internetu setrvávající vysoký respekt k jeho vynikající osobnosti. Možná to vypadá jako poměrně kampaňovitá a proto banální záležitost, navíc-mohl by se někdo domnívat- vedená jistou agendou, k níž se svými hlavními tématy např. i c-fam hlásí. S jistou potměšilostí by se také dalo poukázat, že petice vlastně není nikomu adresována a tedy, že poněkud příliš doslova volá Pánu Bohu do oken.
Nicméně. Katolická církev moudře nepodléhá dobovému trendu instatních řešení a rozhodnutí. Volání Santo, subito santo při pohřební mši bylo jistě působivé a snad i dojemné. Přesto si budeme, a možná ne zrovna dlouho (promotoři beatifikace Pia XII. by mohli povídat, že) počkat na beatifikační a později kanonisační řízení. Je dobře možné, že papež Benedikt povolí zkrácení pětileté lhůty, ale ani tak se celý proces od Krakova po Řím těžko bude počítat na týdny. Důkladné prozkoumání osoby, života a učení kandidáta oltáře není jen preventivním opatřením proti nějakému skrytému průšvihu. Také a vlastně především má sloužit k tomu, aby se ústy svědků projevila Boží moc a sláva, jak jednala a působila skrze osobu, život a učení dotyčného.
Světce si také nevymýšlí ani kurie, ani diecézní konsistoř. Ti mají spíše svým zkoumáním potvrdit, že úcta k příslušnému muži či ženě je skutečně opodstatněná a navíc hodná rozšíření po celé církvi. Ano je to tak, vyhledání a prosazení zájmu o nové kandidáty úcty oltáře je v nemalé míře úkol pro práci zdola (pokud ještě někde zbyli tací, kteří se nevěnují kampaním poněkud jiného druhu totiž diskusím o svěcení žen a kampaním za církvení požehnání kondomům). A toto úsilí by také mělo osvědčit jistou hloubku a vytrvalost. Přirozeně v případě Jana Pavla II. je mnoho důvodů očekávat, že všechna tato kritéria budou splněna, ale to ještě neznamená, že nemají být ověřena. A to je i jeden z cílů, který ná tato hlasu veřejnosti adresovaná i určená petice. Nezáleží přitom na tom, že titul Veliký nepatří k formálně udělovaným. Než k nějaké osobě přilne často to trvá déle než jeden lidský životaběh. Existuje ale i formální titul o jehož udělení může papež rozhodout při případné slavnostní beatifikaci či kanonizaci nebo později, totiž titul učitel církve. Pokud (věřme) a až příslušné procesy náležitě pokročí mohl by tento titul být předmětem veřejných žádostí jako k oficiálnímu uznání vysokých kvalit budoucího světce dalším slavnostním prohlášením církve. Titul Veliký si své místo za jménem prvního slovanského papeže najde či nenajde místo sám, ti kdo jej upřímně a z vděčnosti začali používat nedělají chybu. Zda mají pravdu ukáže čas. Je to titul, který vposledku udělují dějiny a ty nejsou místem pro instatní řešení formou proklamací.

Klášterní tajemství

Někdy před rokem se BBC rozhodla, že natočí dokument o tom, co se čtyřmi aktivními muži udělá více než měsíc pobytu v klášteře. Zvolili benediktinské Worth Abbey a "noviců" se nakonec sešlo pět. Nedávno druhý kanál britské veřejnoprávní televize odvysílal třídílný dokument o čtyřicet dnech, které muži v klášteře strávili. Po dobu pobytu se měli účastnit života komunity a dodržovat její pravidla poslušnosti, práce a modlitby. Každý z nich měl rovněž přiděleného jednoho z mnichů jako průvodce po duchovní cestě s nímž se pravidelně scházel k sezením, jež byla, jak píše Daily Telegraph "často velmi silná a také bolestivá". Dva z mužů byli prý v prvních dnech dokonce napomenuti, když se pokusili z kláštera vyklouznout, aby si opatřili...kuřivo.
A jak to dopadlo? Tom Burke (29) vyráběl reklamy pro inernetové erotické chaty, v současné době se zamýšlel nad svým životem a na projektu se účastnil s nadějí, že mu pomůže rozlišovat co je v dobré a zlé a vůbec postavit jeho život na pevnější základy. Po jednom ze setkání se svým průvodcem podle citované zprávy řekl: "Tak tohle jsem nechtěl, aby se mi stalo. Ale něco se mě dotklo, něco ke mě hodně hluboce promluvilo. Byla to náboženská zkušenost Ještě, když jsem ráno vstával nevěřil jsem v to, ale teď když s vámi mluvím, věřím. Ať je to, co je to, věřím." Věřme, že mu celý pobyt v opatství pomohl dát ještě poněkud osobnější rozměr tomu co poznal. Nicméně, co čekal patrně dostal a o tom, jaké ovoce jeho pobyt přinesl svědčí, že své dosavadní zaměstnání se rozhodl opustit.
Garry McCormick (36) se v mládí účastnil akcí protestantských polovojenských útvarů v Severním Irsku a strávil řadu let ve vězení. V pobytu v opatství hledal možnost jak napravit škody způsobené právě lety strávenými ve vězení, chtěl se naučit zvládat bolest přetrvávající v něm z minulosti a svým způsobem nově začít svůj život. Zdá se, že i on svého cíle dosáhl, nebo alespoň ví, jakou cestou k němu nyní jít.
Sedmatřicetiletý Nick Buxton studuje v Cambridge buddhismus, ale zároveň se snaží vrátit ke své anglikánské víře. Duchovnímu hledání věnoval posledních deset let a zdá se, že pobyt mezi mnichy v něm znovunalezenou, leč rozechvělou víru upevil a Buxton uvažuje o kněžské službě ve své církvi. O pět let mladší Anthoney Wright žije rychle a dobře vydělává, ale strádá traumaty z dětských let, kdy ho vychovávala babička. V opatství hledal jejich zahojení a vnitřní
pokoj a ani on neodešel z prázdnou. Bývalý učitel a básník z Bristolu Gruffyd přišel do Wort Abbey s otázkou po smyslu života a také proto, aby získal duchovní vedení a nakonec znovu našel víru, již v mládí odmítl.

Zcela upřímně řečeno by mě zajímalo také jak by vypadal pořad The Monastery, year later; tedy rok poté. Uvidíme, možná se dočkáme.
Co je ale hlavní, když přijde na televizní "reality show" zpravidla si člověk musí říct: copak už jim není nic svaté? Jak vidno posvátné samo o sobě také přitahuje a nakonec i ukazuje svou sílu. Mimochodem benediktini jí svědčí už dobrých patnáct století.

Nesmím zapomenout na poděkování Amy Welborn, na jejímž podnětném blogu open book jsem tu původní zprávu našel.

malý update: až teď jsem našel link na novější stránky opatství, proto jsem opravil výše uvedený odkaz. Tady je sekce věnovaná dokumentu The Monastery a tady reflexe jednoho z účastníků Tonyho Burkeho (viz výše).

Klečeti nebudeš, ale podle předpisu mašírovat budeš

Lex orandi, lex credendi, říká jedna stará zásada. Z toho jak se modlíme, lze vidět, jak (a co) věříme. Proto také bývají tak silné a někdy ne docela na první pohled srozumitelné spory kolem liturgie. Narazil jsem v posledních dnech na dva malé příklady těchto sporů ve Spojených státech.
Some have hats letmo připomíná spor o klečení. Zdá se, že část amerických biskupů (a jejich liturgistů) by nejraději klečení jako zpátečnické z kostelů téměř vymýtila. Přes celou eucharistickou modlitbu pak velí stát a letmo pokleknout by se mělo jen na proměňování, ale na Beránku Boží před přijímáním už raději ne. A z toho co sleduji v různých pravda tradicionalisticky zaměřených e-mailových diskusních skupin mám dojem, že ti, kdo z úcty k Ježíši reálně přítomnému v Eucharistii buď příjímají raději v kleče nebo po přijetí pokleknou (stranou řady) jsou vnímani jako až jako provokující vzbouřenci. Nepomáhá jim přirozeně ani to, že ze zásady nepřijímají na ruku, ale do úst.
Nemám iluse, že někteří a možná nejeden z nich při vší své zbožnosti jednají i třeba dost výrazně na to, aby vypadali, že se chtějí odlišit, že dávají lekce a vůbec jsou ti nejsvětější z přítomných. Nicméně...ona tendence vyhánět všechny vnější známky zbožnosti a úcty z liturgie a s nimi spojená koncentrace na samo hodnotu společneství, které slaví mešní obět (a ono i to slovo oběť bývá smlčovánáno) je mininálně sporné a v praxi často dokazuje, že mnoho řečí o různosti, toleranci a dalších pokrokových hodnotách často popisuje hodně jednosměrnou silnici.

Tady ba velmi zajímavém blogu Open Book jsem zase našel poznámku o snaze filadelfské arcidiecéze "převychovávat" tamnější snoubence. Rozšíčený zvyk velí, že nevěstu uvádí před oltář její otec. LIturgisté nyní chtějí, protože svátost si udělují snoubenci, aby v průvodu šli spolu. Tady sice autorka odkazuje na vysvětlení, že liturgisté se vlastně drží obecných pravidel pro obřad, ale v diskusi pod příspěvkem se objevují názory každou ze dvou variant.
Někteří diskutující nevidí a je to přirozené v průvodu s oběma snoubenci společně nic divného a pokud to diecéze předpokládá, mají snoubecni poslechnout.
Druzí připomínají, že nejde jen o obyčej z anglicky hovořících zemí, ale i např. z Itálie (a já si přisadil s naší zemičkou), takže mluvit zde o universálním pravidle pro celou církev je poněkud sporné. Nehledě na to, jak poukázali také někteří, může být za zpovídáním zvykového uvádění nevěsty otcem i příznačně nepříčetná feministická kritika. Ta snad s odkazem na dávné zvykové anglické právo, vidí v tomhle obřadu předávání majetku (nevěsty) otcem ženichovi. Jako by se nevěsta měla cítít, nebo něla být viděna, walking down the aisle, cestou k oltáři jako, (velmi se omnlouvám, ale tak to prý může být zahlíženo) kus dobytka cestou na trh. Ano, dalo by se mluvit o šílených krávách, ale v té kostelní lodi bych je vážně nehledal.

Nejsem nepřítel liturgické reformy, netvrdím, že před padesáti lety bylo všechno lepší azbožnější a dnes to stojí za starou bačkoru. Jen si říkám, že některé novinky, a způsob jejich zavádění a prosazování prostě svědčí proti nim a ne v jejich prospěch.

Svatý oheň

I když my západní křesťané pomalu končíme dobu velikonoční a ve čtvrtek budeme slavit Nanebevstoupení Páně, východní a pravoslavné církve slaví velikonoční svátky právě teď. A až teď jsem se díky téhle zprávě z blogu Some have hats dočetl o Divu svatého ohně, jak o něm píše linkovaný server věnovaný tradičnímu pravoslaví.

"Div svatého ohně znaií křesťané z pravoslavných církví jako největší z křes'tanských zázraků. Dochází k němu každý rok: vždy ve stejný čas, stejným způsobem a na stejném místě. Není znám žádný zázrak, který by se dál tak pravidelně a po tak dlouhou dobu. Lze se o něm dočíst již v pramenech z osmého století po. Kr, " uvádí úvodem autor stati.

Jak dál vysvětluje, odehrává se zázrak v jerusalémském chrámu Božího hrobu, považovaný "miliony věřících za nejsvětější místo na zemi". Soudí se, že chrám stojí na místě zahrnujícím jak Golgotu tak nový, předtím nepoužitý skalní hrob, do nějž byl podle svědectví evangelií Ježíš uložen poté, co zemřel na kříži. A právě zde, jak věří křesťané na východě i západě vstal z mrvých.

Div svatého ohně se sledují pravoslavní věřící v Jeusalémě každý o rok velikonoční sobotě. Autor nejprve připomíná svědectví ruského opata z počátku 12. století.

"Patriarcha vejde do kaple Božího hrobu (Anastasis) se dvěma zavřenými svícemi. Poklekne u kamane, na nějž byl Ježíš položen po své smrti a pronese jisté modlitby, po nichž nastává onen div. Z nitra kamene vyjde světlo, modré nepopsatelné světo, jež po chvíli zapálí jak dvě zavřené olejové lampy, tak dvě patriarchovy svíce. Toto světo-onen svatý oheň- se pak šíří ke všem přítomným v chrámu."

Autor pak zevrubně líčí každoroční průběh slavnosti, jejímž vrcholem, ve dvě hodiny odpoledne, je vznícení svatého plamene. Obřady začínají hodinu před polednem a účastní se jí zástupy poutníků z pravoslavného světa. Jak autor podotýká, tradičně k obřadům patří i přítomnost představitelů místních úřadů, i když to nejsou křesťané. V jednu hodinu, přibližuje autor, který slavnost sledoval v roce 1998, zástupci místní správy přijdou, zkontrolují kapli Božího hrobu, zda v ní není nějaký skrytý zdroj ohně a pak ji zapečetí.

"Ve tři čtvrti na dvě přichází řecký pravoslavný patriarcha Jerusaléma. Na závěr velkého procesí třikrát obejde kapli a poté je svlečen ze svých majestátných liturgických oděvů jen do bíle alby na znamení pokory před velikou mocí Boží, jíž má být za chvíli hlavním svědkem. Všechny olejové lampy byly předchozího dne zhašeny a nyní jsou zhášeny i poslední zbytky umělého osvětlení, takže téměř celý kostel se noří do temnoty. A pak patriarcha se dvěma velkými svícemi vstupuje do kaple: nejprve do malé místnosti před Božím hrobem a pak do hrobu samého," pokračuje popis slavnosti.

O svých prožitcích pak patriarcha Diodoros autorovi mimo jiné řekl:

"Modlitba v Božím hrobu je sama o sobě pro mne vždy velice svatým okamžikem na velice svatém místě. Právě odtud Ježíš znovu vstal ve slávě a právě odtud šířil své světlo do světa. Jak píše evangelista Jan v první kapitole svého evangelia: Ježíš je světlem světa. Když klečíme na místě odkud vstal z mrtvých, dostáváme se do bezprostřední blízkosti jeho slavného vzkříšení...Věřím, že to není náhoda, že svatý oheň přichází právě na toto místo. Čteme u Matouše 28,3 že když Kristus vstal z mrtých, objevil se anděl oděný do strach budícího světla. Věřím, že ono pronikavé světlo obklopující anděla při Pánově vzkřášení je totožné s tím, které se zázračně objevuje každý rok o velikonoční sobotě. Kristus nám chce připomenout, že jeho vzkříšení je je skutečnost, ne pouhý mýtus. On skutečně přišel na svět, aby svou smrtí a vzkříšením vykonal oběť nutnou k tomu, aby se člověk mohl znovu spojit se svým stvořitelem."

A takto patriarcha Diodoros popsal autorovi, co se odehrává v kapli Božího hrobu.

"Musím si najít cest ve tmě do vniřní místnosti, kde padnu na kolena. Pak pronesu jisté modlitby, jak nám byly během staletí předány a potom čekám. Někdy čekám několik minut, ale obyčejně se zázurak odehrává hned poté co skončím s modlitbami. Z nitra kamene na němž ležel Ježíš. se rozlévá nepopsatelní světlo. Bývá zabarveno do modra, ale barve se může měnit a nabývat nejrůznějších odstínů. Nelze je popsat lidskými slovy. Světlo z kamene stoupá jako třeba mlha nad jezerem. Skoro to vypadá, jako by kámen pokrýval vlhký oblak, ale je to světlo. Každý rok se chová jinak. Někdy jen pokrývá kámen, zatímco jindy ozařuje celý hrob, takže venku stojící lidé vidí, jak je naplněn světlem. To světlo nepálí, za šestnáct let co jsem patriarchou a přijímám svatý oheň, mi nikdy nepopálilo vous. Má také jinou konsistenci, než normální světlo, které hoří v lampách. V jisté chvíli pak světlo vystoupá, vytvoří sloup v němž oheň nabývá jiné povahy a já tak mohu zapálit svíce. Když jsem takto přijal oheň vyjdu ven," shrnuje patriarcha, který pak oheň předává dalším shromážděným církvevním hodnostářům a věřícím.

Přiznám se, že o tomto tradičním obřadu jsem četl poprvé. Koneckonců jak podotýká i autor na Západě je téměř neznámý. A buďme si třeba skeptičtí po libosti, přinejmenším to, co co výše říká patriarcha Diodoros o smyslu a výpovědi tohoto obřadu ha místě tak jednoznačně spojeném se samým jádrem naší křesťanské víry a naděje, stojí za zapamatování. A svým způsobem i za připomenutí, až zase za rok začne obřadem svěcení ohně slavnost Bílé soboty....

ještě jeden článek o svatém ohni v angličtině a stránky, které se mu věnují obsáhleji.

Spotted! :-)

Well, in English this time...I just started this sorry excuse for a blog, still trying to figure what to blog and how it all works and was spotted almost immediately, looks like you hide nothing in blogosphere. Now, time to stop stretching Julia's patience and better go read what some St. Blog parishioners say today and some others also

No vida, jeden začne s blogem ještě pořádně neví co a jak si zabloguje a hned ho najdou...ono se v té blogosféře asi nic neschová jak se zdá. Ale raději už přestanu pokoušet Juliinu trpělivost a půjdu se podívat, o čem dneska píšou farníci ze St. Blog a jiní...

Hrnky, trička, samolepky

Julie z blogu Happy Catholic je tentokrát opravdu veselá. Podívejte se na obrázky, které odkazuje a uvidíte co ji baví... A nechte si od dalšího bloggera poradit, kterak se skrze tričko státi mučedníkem snadno a rychle. Nu v našich podmínkách ten návod patrně není (zatím a naštěstí) praktický, ale což.

Ona ta americká pop kultura někdy je i docela veselá. Pokud ovšem lidé mají jakýsi vkus. Dlužno podotknout, že třeba zrovna kategorie s "katolickými motivy" jako obyčejně dokládá, že zbožnost (doufejme), se vždy nekryje se vkusem (vidíme).

Nicméně sám autor těchto řádek doznává, že má trošku spadeno na jistý hrníček a možná i čepici .

bizarní (kult)ura smrti

Z pojmů kultura života (a smrti) už jsou dnes i válečné pokřiky kulturní války. Vztah a postoj ke smrti nemusí být vždy příznakem vztahu a postoje k otázkám dobra a zla a nakonec ani života a jeho ochrany.

Když někdo najde literární zalíbení v jisté kostlivé antropomorfní personifikaci ze série Terryho Pratchetta nemusí proto agitovat pro euthanasii . Stejně tak může mít oprávněný odstup od některých hodnot a filosofie Gaimanova Sandmana a přesto si v těch kkreslených příbězích občas listovat se zájmem, i když s jistou ostražitostí nad tím jak přitažlivá tvář Smrti a Snu indikuje jakousi tužbu po věčném snění....
Dlužno však řící, že teď jen zaznamenávám, co mi přišlo na mysl a o postavách ze Sandmana vím příliš málo, než abych alespoň než dočtu druhou a třetí knihu něco promyšlenějšího říkal.

Za všechno co tu teď letmo podotýkám může tahle zpráva , na kterou jsem našel odkaz na pěkném blogu Relapsed Catholic - podařený název mimochodem..:-)

Oč jde? V Mexiku se nechala před nějakou dobou registrovat The Traditional Catholic Mex-USA Church. To, že na ní není ani nic moc tradičního (ve smyslu orientace na tradiční "tridentskou" katolickou liturgii ), ani nic moc katolického, zase tak velké překvapení není. Ale co je přece jen řekněme alespoň originální, je hlavní "patronka" je Santa Muerte, sv. Smrt. Je asi zbytečné, že bychom ji marně hledali v seznamech svatých.
V procesích nosí její vyznavači kostlivce v bílých ženských šatech a jejich obřady mají prý lecos z vnější zdobnosti tradiční katolické liturgie. Obsah je však patrně silně pověrečný až temný.

Něco více lze o podezřeních, že jde o sektu s výrazně temnou stránkou lze najít třeba tady.

Profesor a profesorka

Podívejme se, jakou má ten konservativní a tradicionalistický papež

pravou ruku ....

přes

díky Moniales OP


Zajímavý článek, jen což. Je příliš brzo na to, abychom na základě jedné takové zprávy přesně mohli vědět, jakou roli paní profesorka, a zda, bude ve Vatikánu plnit, ale v každém případě to zní dobře...

dobrý den...

Když jednou člověk začne cestovat "blogosférou" začne mít časem dojem, že by to mohl a uměl dělat taky. Není to tak docela pravda, ale vysvětlete si to....
Zkrátka budu sem tu a tam věšet odkazy na to zajímavější, co jsem kde našel.... a občas asi své grafomanské sklony na uzdě tak docela neudržím.