Církevní starožitnosti

Už před časem jsem našel jeden blog, Catohlic Church Conservation, který v2nuje velkou pozornost zaniklým nebo zanikajícím katolickým kostelům, případně těm, jež jsou necitlivě renovovány. Teď jsem tam narazil na jeden příspěvek dokumentující, co všechno dnes člověk může najít u starožitníků. Nejen sochy, obrazy či lavice, ale třeba i vrcholy kostelních věží.
Alespoň to není kradené povzdychne si člověk s ohledem na naše zkušenosti z posledních patnácti let.
Nicméně autor blogu, zdá se, chápe zaniklé kostely změněné na hostince a obchody či mobiliář prodaný starožitníků jako vážné, smutné a snad i nebezpečné znamení času. Jakoby to byl zvlášť výstižný doklad nejen poklesu vnímaného významu církve, ale i jejího odklonu či odpadu od její vlastní tradice a také známka všeobecného úpadku doby.
Jistě, necitlivé zásahy do podoby a mobiliáře kostelů mohou být často vedeny právě jen tou snahou adaptovat je pro účely liturgie podle gusta těch, kdo cítí potřebu vypořádat se s tradicí jaksi s konečnou platností, udělat za minulostí tlustou čáru v tomto případě z ní nechat holé zdi. Nejsem bezdpodmínečným a horlivým přítelem starých oltářních mřížek (i když mi není jasné, proč by u mnoha presbytářů nemohly zůstat, dvířka v nich snad přece jsou...:-)) ale ani horlivým a nadšeným stoupencem moderních kostelních mobiliářů implantovaných do historickýc interiérů.
Církvi a tedy i kostelům, jejich podobě a výzdobě by měla být vlastní kontinuita ne divoké skoky a přemety či dokonce obrazoborecké záchvaty. Ty jsou zpravidla spíš příznakem věcí podivných, nezdravých a nepravověrných. Kontinuita by na jedné straně měla znamenat úctu k pravému dědictví otců, tradici předáváné slovem, obrazem i kamenem. Na druhé strnaě by právě kontinuita měla znamenat svobodu od uváznutí v desátém, šestnáctém či devatenáctém století. Nemusíme lpět na každém kostele, který máme, byť bychom se-spolu se státem, obcemi či kraji-měli postarat, aby nepopadali a případně našly nějaké decentní veřejné využití.
Prolistujme si historii kdejakého města a najdeme řadu kostelů, které prostě vznikly, sloužily a zase zanikly a dnes o nich ví jen zdi měšťanských domů v širokém okolí, jimž posloužily ke stavbě či opravám. Lidé se stěhují a vznikají nové obce, části měst. Máme jim nařídit, aby jezdili na mše někam na druhou stranu města,, kde už kostel nemá farníky nebo spíš budeme souhlasit s tím, aby byl postaven kostel vprostřed nové obce?