Kaplan neznaboh

Tak jsem se nedávno dočetl, že na Harvardově universitě (a deseti dalších prý) mají humanistického kaplana. Jistěže nejde o to, že by to byl kaplan zvláště lidský, nebo humanitárně angažovaný. Je to prostě člověk, který má na statosti ty, kdož jsou vyznáním neznabozi. Když se člověk dívá na to, kdo je sdružen v universitní United ministry , snad se fungování "humanisty" nemůže divit. Univerista zajišťuje duchovenskou (nebo asi humanitní) službu všem, kdo ji mohou potřebovat. Křesťanům pravoslavným, evangelickým, katolickým, kvakerům, mormonům, Židům, muslimům, buddhistům i hinduistům. Ani slovo proti tomu.
Jen k tomu humanistickému myslím něco trefného se svou obvyklou řízností a vtipem řekl Curt jester, jemuž vděčím za odkaz na celou tuhle zajímavost . A aby toho nebylo málo, Holy blog upozorňuje: Atheisté, alespoň v San Francisku, zkoušejí cosi jako misii. Motivuje je strach z rostoucího vlivu náboženství, tak to vnímají oni, na veřejný život a proto hledají aktivisty a chtějí se sdružovat.

Závěr článku Curta Jestera mi pak připoměl jednu pasáž z eseje Konverse a katolická církev G. K. Chestertona,

Ať si vezmeme libovolnou normální váženou protestantskou rodinu v Anglii či Americe zjistíme, že katolicismus skutečně z praktických důvodů chápou jako nové náboženství, tedy jako revoluci a ne jako přežitek. V tomto smyslu nejde o starobylost. Katolicismu není nutně ničím vázán tradici. Tam, kde pro mu tradice nemůže ničím přispět, kde je všechna tradice proti němu, proniká vlastní zásluhou ne jako tradice, ale jako pravda. Otec takové anglické nebo americké puritánské rodiny často shledá, že všechny jeho děti se rozcházejí s jeho více či méně křesťanským kompromisem (považovaným v devatenáctém století za normální) a vydávají se různými směry za různými vírami a styly, jež by mohl označit za bláznivé. Jeden syn se stane socialistou a na zeď si pověsí Leninův portrét, dcera se dá na spiritismus a začne si hrát s tabulkou, další dcera přejde ke křesťanské vědě a je docela pravděpodobné, že další ze synů se přikloní k Římu. Pointa pro tuto chvíli je, že z pohledu otce i rodiny působí tohle všechno jako nová náboženství, velká hnutí a nadšení, které strhují mladé lidi a ty starší zanechává zmatené a rozmrzelé. Samozřejmě, že o katolicismu se často mluví, dokonce více než o ostatních, jako by skutečně patřil mezi tyto divoké vášně mládí. Strýčkové a tetičky optimisticky říkají, že se „z toho mladí dostanou“, jako by to byla nějaká dětské milostné vzplanutí nebo nešťastná aférka s číšnicí. Zachmuřenější a přísnější strýcové a tety začnou ještě dřív vážně mluvit o neslušných požitcích, jako by katolická literatura byla výslovně odrůdou pornografie. Newman docela přirozeně poznamenává, jako by to v té době nebylo nic divného, že když byli vysokoškoláci přistiženi s příručkou asketiky nebo knihou řeholních meditací obklopil je jakýsi stín nákazy podobný tomu, jež by se na ně snesl, kdyby měli v rukou nějakou „špatnou knihu“. Užíval si smyslného potěšení z Nón a své choutky rozněcoval zapalování nesprávného počtu svící. Už zřejmě není zvykem považovat konversi za jakousi rozmařilost, ale stále je obecně považována za druh revolty. A podle ustálených konvencí většiny moderního světa to revolta je. Když dnes vážený středostavovský obchodník či vážený farmář ze Středozápadu posílá svého syna na universitu cítí mírný neklid, že by snad jeho syn mohl upadnout mezi lupiče, čímž míní komunisty, ale stejný strach má o to, že by mohl upadnout mezi katolíky.

Nebojí se, že by snad mohl padnout mezi kalvinisty. Nebojí se, že by se jeho děti mohly stát supralapsariány sedmnáctého století, ať se mu jejich učení jakkoli nelíbí. Zvlášť ho netrápí ani možnost, že by si osvojili extrémní koncepci sola fidei obvyklou mezi výstřednějšími metodisty. Nezdá se, že by telegram oznamující, že se jeho syn stal stoupencem páté monarchie očekával s větší hrůzou než sdělení, že se dal k albigenským. Nedá se říci, že by v noci nespal kvůli obavě, aby se Tom v Oxfordu nestal luteránem víc než lolardiánem. Všechna tahle náboženství neurčitě zná jako mrtvá nebo určitě alespoň stará. Děsí ho jen čerstvé, provokující paradoxní nové pojmy poletující v hlavách mladých lidí. Ovšem mezi všemi nebezpečnými lákadly na mládež stojí prakticky nejvýše čerstvost a novota Říma.

Je to trochu podivné, protože Řím dvakrát nový není. Mezi zneklidňujícími novými náboženstvími je jedno spíše staré, ale jediné ze starých, které je tak nové. Když bylo skutečně a původně nové ocital se římský otec nepochybně v téže posici jako otec anglikán či puritán. I on mohl vidět své děti kráčet po divných stezkách a opouštět domácí bohy a posvátný chrám Kapitolu. I on by zjistil, že jedno dítě se přidalo ke křesťanům a navštěvuje je v jejich sboru a možná i v katakombách. Zjistil by ovšem také, že další potomek se stará jen o orfická mystéria, jiný se hodlá přidat k Mithrovým stoupencům, ještě jiné z jeho dětí je novoptythagorejec, který se od hinduistů naučil vegetariánství a tak dále. I když se římský otec narozdíl od viktoriánského těšil vykonávání patria potestas a mohl všem heretikům postínat hlavy, proud herezí utnout nemohl. Teprve nyní tyto proudy poněkud vysychají. Úzkostliví rodiče dnes sotva musí své děti varovat před nežádoucí společností mithrovců nebo je odvykat výlučným orfickým rozjímáním a třebaže máme i dnes vegetariány,většinou vědí víc o proteinech než o Pythagorovi. Ala ta další mladistvá výstřednost je mladistvá stále. To další nové náboženství je nové opět. Tato přelétavá móda odmítla přelétnout a tento starobylý kousek modernosti je opět moderní. Pro dnešní protestantské rodiče představuje právě to, čím byl pro pohanské tehdy. Můžeme říkat, že je to nepřístojnost, ale v každém případě je to novinka. Není to prostě to, nač byl otec zvyklý, ba ani to nač byl zvyklý syn. Přichází jako něco čerstvého a zneklidňujícího, jako když přišlo k Řekům, kteří stále hledali něco nového a jako přišlo k pastýřům, kteří poprvé slyšeli dobrou zprávu jíž dnes říkáme evangelium. Lze vysvětlit, proč je Řekové v době sv. Pavla chápali jako novinku. Kdo ale vysvětlí, proč je stále nové stejně pro posledního konvertitu jako bylo pro prvního pastýře. Je to jako by mezi řeckými mladíky na olympijských hrách vystoupil sto let starý muž, což by jistě mohlo být základem pro řeckou legendu. Je podobně skoro legendární, když se dva tisíce let staré náboženství objevuje jako soupeř nových náboženství. To je třeba vysvětlit a ne zamluvit, nic nemůže z legendy udělat mýtus.

Celý pracovní český překlad je k nalezení zde.