Lex orandi, lex credendi, říká jedna stará zásada. Z toho jak se modlíme, lze vidět, jak (a co) věříme. Proto také bývají tak silné a někdy ne docela na první pohled srozumitelné spory kolem liturgie. Narazil jsem v posledních dnech na dva malé příklady těchto sporů ve Spojených státech.
Some have hats letmo připomíná spor o klečení. Zdá se, že část amerických biskupů (a jejich liturgistů) by nejraději klečení jako zpátečnické z kostelů téměř vymýtila. Přes celou eucharistickou modlitbu pak velí stát a letmo pokleknout by se mělo jen na proměňování, ale na Beránku Boží před přijímáním už raději ne. A z toho co sleduji v různých pravda tradicionalisticky zaměřených e-mailových diskusních skupin mám dojem, že ti, kdo z úcty k Ježíši reálně přítomnému v Eucharistii buď příjímají raději v kleče nebo po přijetí pokleknou (stranou řady) jsou vnímani jako až jako provokující vzbouřenci. Nepomáhá jim přirozeně ani to, že ze zásady nepřijímají na ruku, ale do úst.
Nemám iluse, že někteří a možná nejeden z nich při vší své zbožnosti jednají i třeba dost výrazně na to, aby vypadali, že se chtějí odlišit, že dávají lekce a vůbec jsou ti nejsvětější z přítomných. Nicméně...ona tendence vyhánět všechny vnější známky zbožnosti a úcty z liturgie a s nimi spojená koncentrace na samo hodnotu společneství, které slaví mešní obět (a ono i to slovo oběť bývá smlčovánáno) je mininálně sporné a v praxi často dokazuje, že mnoho řečí o různosti, toleranci a dalších pokrokových hodnotách často popisuje hodně jednosměrnou silnici.
Tady ba velmi zajímavém blogu Open Book jsem zase našel poznámku o snaze filadelfské arcidiecéze "převychovávat" tamnější snoubence. Rozšíčený zvyk velí, že nevěstu uvádí před oltář její otec. LIturgisté nyní chtějí, protože svátost si udělují snoubenci, aby v průvodu šli spolu. Tady sice autorka odkazuje na vysvětlení, že liturgisté se vlastně drží obecných pravidel pro obřad, ale v diskusi pod příspěvkem se objevují názory každou ze dvou variant.
Někteří diskutující nevidí a je to přirozené v průvodu s oběma snoubenci společně nic divného a pokud to diecéze předpokládá, mají snoubecni poslechnout.
Druzí připomínají, že nejde jen o obyčej z anglicky hovořících zemí, ale i např. z Itálie (a já si přisadil s naší zemičkou), takže mluvit zde o universálním pravidle pro celou církev je poněkud sporné. Nehledě na to, jak poukázali také někteří, může být za zpovídáním zvykového uvádění nevěsty otcem i příznačně nepříčetná feministická kritika. Ta snad s odkazem na dávné zvykové anglické právo, vidí v tomhle obřadu předávání majetku (nevěsty) otcem ženichovi. Jako by se nevěsta měla cítít, nebo něla být viděna, walking down the aisle, cestou k oltáři jako, (velmi se omnlouvám, ale tak to prý může být zahlíženo) kus dobytka cestou na trh. Ano, dalo by se mluvit o šílených krávách, ale v té kostelní lodi bych je vážně nehledal.
Nejsem nepřítel liturgické reformy, netvrdím, že před padesáti lety bylo všechno lepší azbožnější a dnes to stojí za starou bačkoru. Jen si říkám, že některé novinky, a způsob jejich zavádění a prosazování prostě svědčí proti nim a ne v jejich prospěch.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat