Stabat mater

Tizian, Pieta, Gallerie dell'Accademia, Benátky

A ještě známější je patrně Stabat Mater považovaná za jeden z největších latinských hymnů. Je o mladší než Fortunatovy chvály Kříže. Pochází ze třináctého století. Autorství je nejčastěji připisováno Jacaponemu di Todi, někdy též sv. Bonaventurovi, případně papeži Inocenci III.

Stojí Matka zarmoucena, slzy prolévá a sténá u Kříže, kde Syn jí pněl.
Její duši bědující, plnou smutku, bolestící, pronik meč a v hrudi tkvěl
Kterak sklácena je Panna jak je smutná požehnaná, která Boží Matkou jest!
Jak jen lkala, naříkala, Rodička když nazírala na slavného syna trest.
Kdož by mohl neplakati, kdyby viděl Krista Máti v tom ponížení zlém.
Komu srdce nerozdírá, na Matku když Boží zírá, kterak truchlí se Synem!
Pro hřích zrodu svého lidí, Syna na mučidlech vidí, vidí metly, příval ran.
Zří jej zmírat oko Matky, zří, jak opuštěn Syn sladký, zří, jak duši pustil Pán.
Eja, Matko, lásky zdroji, dej mi cítit bolest svoji, dej, bych s Tebou zaplakal
Dej by srdce moje plálo, dej by Boha milovalo, bych si Krista oblíbil.

Prosím o to, Matko milá bys mi rány v srdce vryla, dej, by můj byl Kristův Kříž
Každá rána, jež mu dána, muka Pána, požehnána se mnou, Matko, rozděliž!
Dej mi s tebou slzy líti se Synem dej soustrast míti, dokud budu žíti jen.
Dej mi místo vedle Kříže společenství tvoji tíže, dej, ať sdílím bol a sten.
Panno panen v celém žití nemáš mi již trpkou býti se mnou, Matko, sdílej pláč.
Dej, bych snesl, Pán že klesl k účastenství muk se vznesl sčítat rány dáti rač.
Bych byl ranou syna raněn, Křížem opojen a chráněn, krví Syna očištěn
Zbaven věčných žárů trudu, skrze tebe chráněn budu Matko Páně, v soudný den!
Až mi bude odtud jíti, Kriste rač mi uděliti Matkou palmu vítěznou!
Tělo bude umírati, duši mé pak račiž dáti slávu Ráje blaženou.
Amen.

latinský text http://www.preces-latinae.org/thesaurus/BVM/SMDolorosa.html

Velkopáteční hymny

Giovanni Battista Tiepollo, Kristus nesoucí kříž, S Alvise, Benátky

Hymnus Vexilla Regis (Korouhve královské) napsal básník Venantius Fortunatus (530-690) u příležitosti přivítání relikvie Kristova kříže v Poitiers. V liturgii je používán při nešporách od Květné neděle do Zeleného čtvrtka a o slavnosti Povýšení sv. Kříže.

Korouhve královské jdou vpřed,
kříž září ohněm tajemství;
ten, který stvořil tělo, svět,
svým tělem, přibit na něm, tkví.

Hle, jak až k srdci proniká
zbraň bezcitná a strašlivá!
Z boku se řine s vodou krev
a od hříchu nás omývá.

Nádherný strome zářící,
jejž rosí božské krve proud
za hodna vyvolený jsi
ke svatým údům tvrdě lnout.

Šťastný, že na tvých ramenou
smí cena světa vyseti,
že cítíš tíhu vznešenou;
jež bere kořist podsvětí

Pro slávu spasitelných muk
buď slaven svatý oltáři,
kde Život vytrpěl svůj skon
a smrt nám v život přetváří!

Kříži, jediná naše naděje,
v čas umučení se v nás vryj,
ve věrných milost rozohňuj,
z hříšníků jejich viny smyj!

Trojice studno spasení,
kéž každý duch tě velebí!
Tajemstvím kříže uzdrav nás
a přiveď k slávě na nebi!

Latinský text http://www.preces-latinae.org/thesaurus/Hymni/Vexilla.html


Vexilla Regis zní jako první skladba

Od téhož autora pochází i hymnus Pange lingua gloriosi.

Kříži věrný, ze všech stromů
vzácný strome jediný,
žádný se ti nevyrovná
listím, květem, ovocem.
Blahé dřevo blahým hřebem
blahé drží břemeno.

Opěvujte, ústa, vavřín
v slavném boji získaný,
o skvělém vítězství kříže
pějte slavný chvalozpěv:
kterak Vykupitel světa
obětován zvítězil.

S prarodiči svedenými
Tvůrce soucit projevil:
zakázaný plod když snědli,
a tak smrti propadli,
naznačil, že jiné dřevo
vzniklou škodu napraví.

Toto dílo naší spásy
vyžadoval jistý řád:
vyšší moudrost měla zdolat
zlého škůdce prohnanost,
dát nám odtud spásu, odkud
zloduch zranil praotce.

Když se tedy stanovený
posvátný čas naplnil,
poslán Otcem z věčných sídel,
narodil se světa Pán,
z panenského lůna vyšel
lidským tělem oděný.

Když už víc než třicet roků
Spasitel žil na zemi,
sám se za nás dobrovolně
vydal a byl umučen,
povýšen na dřevo kříže
v oběť jako Beránek.

Latinský text http://www.preces-latinae.org/thesaurus/Hymni/PangeF.htm

Ecce Homo

Hieronymus Bosch, Ecce Homo, Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt


Caravaggio, Ecce Homo, Palazzo Rosso, Janov


Albrecht Dürer, Ecce Homo, dřevoryt


Quentin Massys, Ecce Homo, Dóžecí palác, Benátky



Tintoretto, Ecce Homo, Scuola Grande di San Rocco, Benátky


Tizian, Ecce Homo, Prado Madrid


Juan de Valdés Leal, Ecce Homo

"Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.  Jak mnozí ztrnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli. Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova?  Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.  Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.  Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.  Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.  Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu.
 Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu.Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. "Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme.  Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky." On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných. (Iz 52, 13-15; 53, 1-13)

Eucharistické hymny sv. Tomáše

K liturugii Zeleného čtvrtku patří i eucharistické hymny sv. Tomáše Akvinského.


K svátku tajemnému
1. K svátku tajemnému vroucně přistupujme,
z hloubi duše k němu píseň zanotujme.
Starého se vzdejme, všechno obnovujme,
srdce, řeč i skutky změňme.

2. Chvála na památku večeře se vzdává,
když v předvečer svátků beránka Pán dává,
s ním chléb nekvašený, dávno podle práva
v Písmech otcům přislíbený.

3. Když jsou nasyceni jídla tělesného,
Pán jim k podivení dá jíst těla svého:
vlastní rukou láme všem i pro každého
sebe – chléb, jak vyznáváme.

4. Pán dal klesajícím tělo v posílení,
on dal litujícím krev svou k občerstvení.
Tento kalich, praví, je vám pro spasení,
pijte z něho věčné zdraví.

5. Tím je provždy dána svátost Božích dětí;
ke cti Krista Pána, k spáse nám se světí.
Kněžím patří jíst a lidu rozdíleti
tělo Páně v sboru bratří.

6. Z chleba andělského pro lid chléb se stává,
pod způsobou jeho skutečnost je pravá.
Ó div předivoucí: Nejchudším se dává
v pokrm Kristus všemohoucí.

7. Bože trojjediný, z trůnu nebeského
sestup do hlubiny duší lidu svého;
veď nás cestou spásy z kraje pozemského
v světlo své a sídlo krásy.

latinský text Sacris Solemnis viz v odkazu.

A samozřejmě také Pange Lingua, Chvalte ústa.

1. Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství,
chvalte předrahou krev jeho,kterou z milosrdenství
zrozen z lůna panenského,prolil Král všech království.

2. Nám byl dán a nám se zrodil z Panny neporušené,
jako poutník světem chodil, sil zde zrno pravdy své,
skvělým řádem vyvrcholil svoje žití pozemské.

3. Na poslední večer k stolu s bratřími když zasedal,
beránka by s nimi spolu podle zvyku pojídal,
dvanácteru apoštolů za pokrm sám sebe dal.

4. Slovo v těle slovu dává moc chléb v tělo proměnit,
z vína Boží krev se stává. I když Pán je smyslům
skryt, stačí sama víra pravá srdce čisté přesvědčit.

5. Před svátostí touto slavnou v úctě skloňme kolena,
bohoslužbu starodávnou nahraď nová, vznešená,
doplň smysly, které slábnou, víra s láskou spojená.

6. Otci, Synu bez ustání chvála nadšená ať zní, sláva,
pocta, díkůvzdání naše chvály provází. Duchu též ať
vše se klaní, který z obou vychází. Amen

Pange Lingua latinsky opět na Thesaurus Precum Latinarum.

Zelený čtvrtek

Jacobo Tintoretto Poslední večeře





Giovanni Agostino da Lodi, Umývání nohou, Gallerie dell'Accademia, Benátky

Zpátky u stroje

Skoro mě mrzí, že jsem před tak dávnou dobou skončil zrovna příspěvkem s tak drsným názvem i když snad o zajímavém tématu. Nebudu slibovat, že se k němu vrátím, i když se budu někdy muset podívat, kam se věci, a zejména lidé, za těch několik let pohnuly.
Rád bych si zase našel čas na blogování, kterého jsem se tu chvilku dopouštěl. Než se k tomu dostanu, zmíním se o jedné své zálibě ještě starší než blogování, k níž jsem se teď vrátil a blog, nebo spíš jeho snadnou možnost okamžitého zavěšení na internet, mě v ní řekněme podporuje a usnadňuje ji.

Skoro deset let mi tam leží dvě či tři přeložené sbírky esejů. Dlouho mezi nimi byla i Short History of Englad, tu jsem dokončil před pár týdny. Asi proto, že už mi přišlo hloupé, že mi chybí posledních pár kapitol. Už dlouho jsem si také říkal, že když už mám tu nehoráznou drzost zrovna Chestertona překládat, mohl bych se už přitom dopustit snad méně zločinného počínaní a někde si s těm překlady udělat zaslouženou ostudu. Nakonec jsem své šuflátko vysypal a založil cosi mezi blogem a sbírkou překladů pod snad přiměřeně skromným názvem Drobnosti z Chestertona.
Možná sem občas podotknu pár poznámek k tomu, co zrovna překládám, nebo o tom, co jsem už přeložil. Zatím je podotknu, že jednou z věcí, která mě při překládání nepřestává bavit je zjištění, že osmdesát či víc let staré texty a argumenty v tehdy aktuálních polemikách zní dnes snad až podezřele aktuálně. Legrační či mrazivé je pak to, že o dobré polovině z těch, které GKC po právu zesměšňuje dnes téměř nic nevíme - vcelku po zásluze. Jenže to, co oni tehdy jako žhavou novinku hlásali, zvěstují dnes zase jiní a opět jako žhavou novinku.
I proto je snad dobré Chestertonvy eseje pořád překládat a číst.



 

Staří, známí, nenapravitelní?

Říkal tu někdo, že Benedikt XVI. nebude papež, který by dovedl překvapit? Pravda, rozumnější pozorovatelé s překvapeními počítali a počítají a také s tím, že ne všem budou jednotlivé kroky překvapením příjemným.
Protentokrát připomeňme dvě audience z posledního přibližně měsíce. V obou případech se v Castel Gandolfu sešli lidé, kteří se dobře znají. 29. srpna přijal papež představeného Společnosti sv. Pia X. Bernarda Fellaye. Po několika letech tak tradicionalističtí dědicové exkomunikovaného arcibiskupa Marcela Lefebvra znovu navázali přímý kontakt s Římem. Představitelé společnosti odmítají stoupenci to neradi slyší, ale vzdorní odpůrci posledního koncilu jsou také zatím posledním významnější schismatem v západní církvi. Snahy o smíření a obnovu jednoty přinášejí zatím dílčí ovoce. Rétorika představitelů společnosti nedává mnoho nadějí, že v nejbližší budoucnosti nastane výrazná změna. Svědčilo o tom už komuniké, které SSPX po půlhodinové audienci vydala. Klíčové věty? "Audience byla pro společnost příležitostí ukázat, že vždy byla, jakož i vždy bude, spojena, se Svatým stolcem, Věčným Říměm." Dlužno říci, že společnost má ve zvyku důkladně rozlišovat přítomý Řím s jeho kurií a takřečený Věčný Řím definovaný jejím čtením dokumentů učitelského úřadu. Dle Fellaye se "Společnost sv. Pia X. modlí, aby Svatý Otec mohl najít sílu ukončit krisi v církvi tím, že "vše obnoví v Kristu"."
V komuniké nejsou opakovány požadakvy společnosti, které stále prezentuje jako předpoklady k zahájení podstatných jednání o smíření: totiž zejména zrušení exkomunikací (resp. uznání jejich neplatnosti či neúčinnosti jak by si to přáli formulovat) do nichž v roce 1988 upadli všichni čtyři biskupové společnosti (včetně Fellaye), jakož i dnes již zesnulí světitelé Lefebvre a Meyer), naprostého uvolnění slavení latinské mše podle tridentského obřadu.
Fellay je nicméně podle rozhovoru pro vlastní agenturu společnosti při audienci zopakoval: "Aby nepřátelství vůči Tradici, které činí tradiční katolický život (a je snad nějaký jiný?) v koncilní církvi prakticky nemožným, bylo změněno. Žádali jsme aby se tak stalo uděleném plné svobody tridentské mši, umlčením obvinění ze schismatu mířeným proti nám, upuštěním od údajných exkomunikací a nalezením církevní struktury pro rodinu Tradice." Výše citované prohlášení pak ještě zmiňuje shodu na tom, že problémy budou řešeny postupně. Okolnosti zatím bohužel nenasvědčují tomu, že by usmíření společnosti, která více miluje své pojetí tradice než plné společenství církve mohlo nastat v nejbližší době.

Setkání s vedoucími činiteli dominatní tradicionalistické síly nebylo velkým překvapením. Na druhé straně přijetí jednoho z nejviditelnějších a nejslyšitelnějších představitelů progresistických tendencí a směrů v církvi rozhodně k očekávaným a alespoň neoficiálně předem známým událostem nepatřilo. I často velmi dobře informovaný autor blogu Whispers in the loggia, byl tentokrát poněkud překvapen, když mohl sdělit, že v Castel Gandolfu přijal Benedikt XVI. švýcarského theologa (který už před řadou let přišel o souhlas k přednášení katolické theologie na katolických školách) Hanse Künga. Jak připomíná John L. Allen Kung pro Benedikta ještě v době jeho vedení Kongregace pro naku víry měl řadu jmen, ale jen málo respektu. Nicméně oba staří kolegové (a rivalové) spolu strávili čtyři hodiny s tím, že se "shodli, že nemá smyslu v rámci setkání otevírat spor o trvajících naukových rozdílench mezi Hansem Küngem a učitelským úřadem katolické církve," jak praví prohlášení, které podle Künga osobně připravil Benedikt a Küngovi je předložil k nahlédnutí. Papež projevil dále podle dokumentu projevil živý zájem o Küngův projekt "Weltethos" a debata se soustředila na dialog mezi přírodními vědami a křesťanskou vírou. Küng ocenil papežovu snahu o mezináboženský dialog a setkání s různými společenskými skupina moderního světa. Podle dostupných informací Küng nežádal, aby mu bylo vráceno pověření k přednášení katolické theologie..
Dobře setkání zhodnotila Amy Welborn na svém výborném blogu Open Book, kde napsala. "Úžasné. Proč úžasné? Protože je to model, podle něhož by se měli chovat všichni. Je to model pastoračního otcovství." Neyhnutelně citovaný článek doprovází bohatá a místy ostře kritická debata. Je možné, že Benedikt už u strážců Tradice téměř definitivně prohrál a pokrokáře nepřesvědčil, jenže o to mu, podle všeho, nejde. Spíše dokládá, že slova o úsilí o jednotu z prvních dní pontifikátu byla míněna velice vážně. Je teď na Küngovi i tradicionalistech, zda zůstanou sví a sami, nebo zda najdou odvahu vejít do skutečného společenství v církvi a začnou přinášet plody. Potenciál na to mají.

Kaplan neznaboh

Tak jsem se nedávno dočetl, že na Harvardově universitě (a deseti dalších prý) mají humanistického kaplana. Jistěže nejde o to, že by to byl kaplan zvláště lidský, nebo humanitárně angažovaný. Je to prostě člověk, který má na statosti ty, kdož jsou vyznáním neznabozi. Když se člověk dívá na to, kdo je sdružen v universitní United ministry , snad se fungování "humanisty" nemůže divit. Univerista zajišťuje duchovenskou (nebo asi humanitní) službu všem, kdo ji mohou potřebovat. Křesťanům pravoslavným, evangelickým, katolickým, kvakerům, mormonům, Židům, muslimům, buddhistům i hinduistům. Ani slovo proti tomu.
Jen k tomu humanistickému myslím něco trefného se svou obvyklou řízností a vtipem řekl Curt jester, jemuž vděčím za odkaz na celou tuhle zajímavost . A aby toho nebylo málo, Holy blog upozorňuje: Atheisté, alespoň v San Francisku, zkoušejí cosi jako misii. Motivuje je strach z rostoucího vlivu náboženství, tak to vnímají oni, na veřejný život a proto hledají aktivisty a chtějí se sdružovat.

Závěr článku Curta Jestera mi pak připoměl jednu pasáž z eseje Konverse a katolická církev G. K. Chestertona,

Ať si vezmeme libovolnou normální váženou protestantskou rodinu v Anglii či Americe zjistíme, že katolicismus skutečně z praktických důvodů chápou jako nové náboženství, tedy jako revoluci a ne jako přežitek. V tomto smyslu nejde o starobylost. Katolicismu není nutně ničím vázán tradici. Tam, kde pro mu tradice nemůže ničím přispět, kde je všechna tradice proti němu, proniká vlastní zásluhou ne jako tradice, ale jako pravda. Otec takové anglické nebo americké puritánské rodiny často shledá, že všechny jeho děti se rozcházejí s jeho více či méně křesťanským kompromisem (považovaným v devatenáctém století za normální) a vydávají se různými směry za různými vírami a styly, jež by mohl označit za bláznivé. Jeden syn se stane socialistou a na zeď si pověsí Leninův portrét, dcera se dá na spiritismus a začne si hrát s tabulkou, další dcera přejde ke křesťanské vědě a je docela pravděpodobné, že další ze synů se přikloní k Římu. Pointa pro tuto chvíli je, že z pohledu otce i rodiny působí tohle všechno jako nová náboženství, velká hnutí a nadšení, které strhují mladé lidi a ty starší zanechává zmatené a rozmrzelé. Samozřejmě, že o katolicismu se často mluví, dokonce více než o ostatních, jako by skutečně patřil mezi tyto divoké vášně mládí. Strýčkové a tetičky optimisticky říkají, že se „z toho mladí dostanou“, jako by to byla nějaká dětské milostné vzplanutí nebo nešťastná aférka s číšnicí. Zachmuřenější a přísnější strýcové a tety začnou ještě dřív vážně mluvit o neslušných požitcích, jako by katolická literatura byla výslovně odrůdou pornografie. Newman docela přirozeně poznamenává, jako by to v té době nebylo nic divného, že když byli vysokoškoláci přistiženi s příručkou asketiky nebo knihou řeholních meditací obklopil je jakýsi stín nákazy podobný tomu, jež by se na ně snesl, kdyby měli v rukou nějakou „špatnou knihu“. Užíval si smyslného potěšení z Nón a své choutky rozněcoval zapalování nesprávného počtu svící. Už zřejmě není zvykem považovat konversi za jakousi rozmařilost, ale stále je obecně považována za druh revolty. A podle ustálených konvencí většiny moderního světa to revolta je. Když dnes vážený středostavovský obchodník či vážený farmář ze Středozápadu posílá svého syna na universitu cítí mírný neklid, že by snad jeho syn mohl upadnout mezi lupiče, čímž míní komunisty, ale stejný strach má o to, že by mohl upadnout mezi katolíky.

Nebojí se, že by snad mohl padnout mezi kalvinisty. Nebojí se, že by se jeho děti mohly stát supralapsariány sedmnáctého století, ať se mu jejich učení jakkoli nelíbí. Zvlášť ho netrápí ani možnost, že by si osvojili extrémní koncepci sola fidei obvyklou mezi výstřednějšími metodisty. Nezdá se, že by telegram oznamující, že se jeho syn stal stoupencem páté monarchie očekával s větší hrůzou než sdělení, že se dal k albigenským. Nedá se říci, že by v noci nespal kvůli obavě, aby se Tom v Oxfordu nestal luteránem víc než lolardiánem. Všechna tahle náboženství neurčitě zná jako mrtvá nebo určitě alespoň stará. Děsí ho jen čerstvé, provokující paradoxní nové pojmy poletující v hlavách mladých lidí. Ovšem mezi všemi nebezpečnými lákadly na mládež stojí prakticky nejvýše čerstvost a novota Říma.

Je to trochu podivné, protože Řím dvakrát nový není. Mezi zneklidňujícími novými náboženstvími je jedno spíše staré, ale jediné ze starých, které je tak nové. Když bylo skutečně a původně nové ocital se římský otec nepochybně v téže posici jako otec anglikán či puritán. I on mohl vidět své děti kráčet po divných stezkách a opouštět domácí bohy a posvátný chrám Kapitolu. I on by zjistil, že jedno dítě se přidalo ke křesťanům a navštěvuje je v jejich sboru a možná i v katakombách. Zjistil by ovšem také, že další potomek se stará jen o orfická mystéria, jiný se hodlá přidat k Mithrovým stoupencům, ještě jiné z jeho dětí je novoptythagorejec, který se od hinduistů naučil vegetariánství a tak dále. I když se římský otec narozdíl od viktoriánského těšil vykonávání patria potestas a mohl všem heretikům postínat hlavy, proud herezí utnout nemohl. Teprve nyní tyto proudy poněkud vysychají. Úzkostliví rodiče dnes sotva musí své děti varovat před nežádoucí společností mithrovců nebo je odvykat výlučným orfickým rozjímáním a třebaže máme i dnes vegetariány,většinou vědí víc o proteinech než o Pythagorovi. Ala ta další mladistvá výstřednost je mladistvá stále. To další nové náboženství je nové opět. Tato přelétavá móda odmítla přelétnout a tento starobylý kousek modernosti je opět moderní. Pro dnešní protestantské rodiče představuje právě to, čím byl pro pohanské tehdy. Můžeme říkat, že je to nepřístojnost, ale v každém případě je to novinka. Není to prostě to, nač byl otec zvyklý, ba ani to nač byl zvyklý syn. Přichází jako něco čerstvého a zneklidňujícího, jako když přišlo k Řekům, kteří stále hledali něco nového a jako přišlo k pastýřům, kteří poprvé slyšeli dobrou zprávu jíž dnes říkáme evangelium. Lze vysvětlit, proč je Řekové v době sv. Pavla chápali jako novinku. Kdo ale vysvětlí, proč je stále nové stejně pro posledního konvertitu jako bylo pro prvního pastýře. Je to jako by mezi řeckými mladíky na olympijských hrách vystoupil sto let starý muž, což by jistě mohlo být základem pro řeckou legendu. Je podobně skoro legendární, když se dva tisíce let staré náboženství objevuje jako soupeř nových náboženství. To je třeba vysvětlit a ne zamluvit, nic nemůže z legendy udělat mýtus.

Celý pracovní český překlad je k nalezení zde.

Církevní starožitnosti

Už před časem jsem našel jeden blog, Catohlic Church Conservation, který v2nuje velkou pozornost zaniklým nebo zanikajícím katolickým kostelům, případně těm, jež jsou necitlivě renovovány. Teď jsem tam narazil na jeden příspěvek dokumentující, co všechno dnes člověk může najít u starožitníků. Nejen sochy, obrazy či lavice, ale třeba i vrcholy kostelních věží.
Alespoň to není kradené povzdychne si člověk s ohledem na naše zkušenosti z posledních patnácti let.
Nicméně autor blogu, zdá se, chápe zaniklé kostely změněné na hostince a obchody či mobiliář prodaný starožitníků jako vážné, smutné a snad i nebezpečné znamení času. Jakoby to byl zvlášť výstižný doklad nejen poklesu vnímaného významu církve, ale i jejího odklonu či odpadu od její vlastní tradice a také známka všeobecného úpadku doby.
Jistě, necitlivé zásahy do podoby a mobiliáře kostelů mohou být často vedeny právě jen tou snahou adaptovat je pro účely liturgie podle gusta těch, kdo cítí potřebu vypořádat se s tradicí jaksi s konečnou platností, udělat za minulostí tlustou čáru v tomto případě z ní nechat holé zdi. Nejsem bezdpodmínečným a horlivým přítelem starých oltářních mřížek (i když mi není jasné, proč by u mnoha presbytářů nemohly zůstat, dvířka v nich snad přece jsou...:-)) ale ani horlivým a nadšeným stoupencem moderních kostelních mobiliářů implantovaných do historickýc interiérů.
Církvi a tedy i kostelům, jejich podobě a výzdobě by měla být vlastní kontinuita ne divoké skoky a přemety či dokonce obrazoborecké záchvaty. Ty jsou zpravidla spíš příznakem věcí podivných, nezdravých a nepravověrných. Kontinuita by na jedné straně měla znamenat úctu k pravému dědictví otců, tradici předáváné slovem, obrazem i kamenem. Na druhé strnaě by právě kontinuita měla znamenat svobodu od uváznutí v desátém, šestnáctém či devatenáctém století. Nemusíme lpět na každém kostele, který máme, byť bychom se-spolu se státem, obcemi či kraji-měli postarat, aby nepopadali a případně našly nějaké decentní veřejné využití.
Prolistujme si historii kdejakého města a najdeme řadu kostelů, které prostě vznikly, sloužily a zase zanikly a dnes o nich ví jen zdi měšťanských domů v širokém okolí, jimž posloužily ke stavbě či opravám. Lidé se stěhují a vznikají nové obce, části měst. Máme jim nařídit, aby jezdili na mše někam na druhou stranu města,, kde už kostel nemá farníky nebo spíš budeme souhlasit s tím, aby byl postaven kostel vprostřed nové obce?

Panna Maria z podchodu

Our Lady of Underpass pojmenovali kdesi v Chicagu skvrnu na zdi, v níž lidový cit vidí Pannu Marii. Zda je tím citem zbožnost, senzacechtivost nebo pověrečnost je právě tak těžké říci, jako těžké odolat jednoznačnému úsudku formou paušálního odsudku takových výjevů. Jistěže při pohledu na flek na zdi není naším posláním vypnout mozek, upadnout na kolena a začít mlátit hlavou o zem.
Jak ale už předčasem podotkla kromě jiných také autorka blogu Relapsed Catholic, lze se na tento fenomén příležitostně dívat i jinak. Představme si malého Ježíška, jak se tu a tam proběhne po světě a kde se mu to zalíbí nakreslí obrázek své maminky.

Nikdo netvrdí, že ta či ona zeď je skutečně dotčena prstem Božím a projevem zvláštní milosti, také mnoho lidí nemá potřebu, jak se také nedávno stalo, čmárat na zeď Velká lež. Ale proč se pro jednou neusmát nad tím jak všelijak si můžeme za hříčkami živlů a přírody představovat ruku jejich Pána.

Koneckonců sestra Lorriane to sama píše vážněji a rozuměji než já v přípspěvku hned po nahoře odkazovaném obrázku.