Čtenářův lament: Pyramidy, obři a zaniklé civilsace

Knihu Rosy de Sar a Jaroslava Růžičky Pyramidy, obři a zaniklé vyspělé civilizace u nás lze chápat pokus dokázat a vysvětlit, že rčení, že jsme jen trpaslíci žijící na ramenech obrů, je nutno brát přinejmenším na Znojemsko doslovně. Je to pokus fatálně neúspěšný, těžko pochopitelný a nejhlubší dojem, který v čtenáři zanechává je směr rozpaků a zahanbení v zastoupení.

Jediné, co je na knize v pravdě originální, je smělý a masivní přenos několika „záhadologickým“ témat a konceptů na úzce regionální úroveň. Pravděpodobně je to však současně důvod, proč kniha vyznívá plytce, mělce a místy až bizarně.

Než autorka (za většinu výkladu v knize je zjevně zodpovědná Rosa del Sar, Jaroslav Růžička přispěl zejména svou technickou části v druhé polovině dílka) může odhalit úžasnou utajenou minulost Znojemska, musí samozřejmě odhalit, že všechno je jinak.

Geologové, paleontologové, darwinisté i archeologové jsou vyřízeni sérií salv shromážděných na nemnoha stránkách jako nedovtipní dogmatikové, kteří ještě nepochopili, že život je jinde. Bohužel i laický čtenář může po troše zamyšlení zapochybovat o pevnosti argumentace, která mu má doložit například pomýlenost geologického dělení času. O tom, že geologové svá období roztahují přes zbytečně a nesmyslně dlouhé úseky ho mají zřejmě přesvědčit zejména úvahy jednoho či dvou kritiků, kteří triky a hloupost geologů prohlédli.

Oni bystří muži totiž byli původním vzděláním stavaři a znalost různých procesů, k nimž dochází třeba při zrání betonu a zasychání omítek je dovedla k brilantním závěrům o tom, kterak různé horotvorné procesy a další příslovečně věkovité děje vůbec nemusely zabrat tolik času. K myšlenkovým vrcholům jednoho z mistrů zednické geologie lze nejspíš řadit úvahu, že extrémní nárůsty hladin moří mohly způsobit nikoliv ledovce masivně tající na konci některé z ledových dob, ale proces tuhnutí hornin, jehož obdobu zná právě každý zedník: totiž rosení omítek zasychajících na stěně – a jestliže pouhá tenká vrstva omítky na zdi při tuhnutí uvolňuje vodu, co se pak musí dít v prudce tuhnoucích skalních masivech? Autor těchto řádek se obává, že volně převyprávěná úvaha není dokladem smělého a svobodného ducha a mimořádně kritického myšlení, ale spíše čímsi mnohem podobnějším řekněme předvědeckého magického uvažování a především příznakem snad až jaksi trvale pozměněného stavu vědomí.

Geologická předehra ovšem tvoří teprve základ pro hlavní konstrukci knihy. Materiál pro ni autorka podle všeho čerpá zejména ze dvou knih, které se podle jejich reprodukovaných tezí jeví především jako kompiláty směsky extrémně alternativních koncepcí dějin Země. V zásadě jde ale o koncept cyklických globálních katastrof a obnov života a lidských civilisací. Strůjcem katastrof je zejména desátá planeta, která sama měla začít existovat a v intervalu několika tisíciletí poté Zemi škodit následkem kosmické války před tuším stovkou tisíc let, kdy vznikla jako zbytek mnohem větší planety onou válkou zničené. Při svým průletech měla například postupně zničit civilisaci Atlantidy, zemi Mu a ledacos dalšího. Přežívání a obnově civilisací v mezidobí napomáhaly vyspělé civilizace, které se včas stihly skrýt do podzemí, případně nad oběžnou dráhu, i když v druhém případě je možné, že svou ruku, nebo jiný výčnělek, přiložili k dílu příslušníci mimozemských civilizací.

Teprve po tomto vpravdě kosmickém expozé nastává ono zmiňované překlopení či vtištění obecných alternativních koncepcí života, vesmíru a vůbec do jednoho velmi konkrétního a velmi běžného koutu světa. Totiž Znojemska, které má sice významnou prehistorii a pozoruhodnou historii, ale dosud jaksi nedosahovalo globálního věhlasu a kouzla kupříkladu starodávných mezoamerických civilizací. To se očividně naši autoři rozhodli napravit.

Přichází se dvěma tezemi. Jedna říká, že právě kvůli zmiňovaným cyklickým pohromám docházelo k častějším a masivnějším pohybům populací po celé planetě. To je v zásadě jediná konstrukce, která vysvětluje motivaci ke srovnávání staveb mezoamerických kultur s udávanými nálezy na Znojemsku. Jak ještě uvidíme, obsah a způsob oněch komparací vykazují jistou podobnost s citovanými vhledy stavařů do mechanismů geologických procesů.

Druhá teze pak tvrdí, že civilizace známá (ve své poslední fázi) jako Velká Morava má zřejmě historii sahající do hloubky několika tisíciletí. Měli ji tvořit lidé původním domovem kdesi v okolí Černého moře a jejich kultura měla být v kontaktu již s prvotním křesťanstvím (jež měly do zdejšího kraje, aby bylo alternativnímu bontonu učiněno zadost, přinést jakési Ježíšovy apoštolky) což se mimo jiné projevilo tím, že Velká Morava používala syrský letopočet. A z něj je zase nutné přepočítat známá historická data, abychom viděli, že je Velká Morava starší, než se dosud jevila.

Spojitost mezi oběma tezemi je podle všeho mimořádně volná. V zásadě se zdá, že civilizace mezoamerického typu se na Znojemsku usadila nejméně o jednu globální katastrofu dříve, než nositelé kultury, již posléze známe jako velkomoravskou. Z celého výkladu mimochodem není příliš zřejmé, zda je Znojmo spíše jakousi výspou oné pradávné a daleké civilizace nebo spíše sondou, čekající na další rozšíření (v takovém případě jest nám doufati, že ono čekání na další pilné badatele potrvá nejméně do další globální katastrofy při průletu desáté planety kolem roku 2666).

Pokud jde o Znojmo a Znojemsko, dozvídáme se od autorky, že většími a menšími pyramidami je město a jeho široké osolí poseto. Dvě nachází pod Šobesem, jeden z posvátných okrsků lokalizuje na Kraví horu atd. Ostatně znojemská rotunda má tu čest stát přímo na vrcholu jedné z pyramid. Pak se má samo sebou, že ji autorka považuje za mnohem starší, než se běžně udává (a kamennou lavici v ní částečně doloženou bere za podnět ke srovnávání s kruhovými stavbami Indiánů kmene Hopi) . Geniálně prosté je pak vysvětlení, proč zdejší pyramidy dosud nikdo nerozeznal a nepopsal. Jednak byly poničeny jednou z předchozích globálních katastrof, která mj. měnila tok řeky Dyje a jednak je umní dávní stavitelé v zásadě nadstavovali na rostlé skály způsobem, který autorka právě nachází u mezoamerických kultur.

Povahu používané komparativní metody doložme jedním příkladem. Miskovité prohlubně v kamenech na Heiligerstenu nedaleko Hnanic odpovídají obdobně upraveným kamenům na plochém vrcholu jisté jihoamerické pyramidy. Naši badatelé detekují, že Heiligerstein je vrcholem jedné z dalších pyramid v Podyjí. (Detekce se provádí horizontální olovnicí technikou jíž autor říká gravitačně-interkační. Výstupy z ní badateli mají umožnit nacházet jednak zaniklé nebo pod zemí skryté objekty, či „energetické stopy“ po nich. Z výkladu není někdy zřejmé, zda popsaná zjištění reprezentují „detekovaný“ stav, nebo jeho řekněme rekonstrukci v podobě oněch „stop“). Existují archeologická zjištění o prohlubních (byť jsou ve své většině interpretovány jako kůlové jamky) pod podlahou znojemské rotundy, která stojí na vrcholu jiné pyramidy. Rotunda je tedy mnohem starší, než se uvádí. Autor těchto řádek se obává, že způsob skládání a potvrzování argumentů může ve čtenáři budit dojem, že jejich původce skutečně dosáhl trvale pozměněného stavu vědomí.

Autoři se takový stav ostatně pokouší u čtenáře vyvolat snad nejběžnější technikou „záhadologické“ halucinogenní hypnózy – totiž rychlým komíháním mihotavých „utajovaných nálezů“ před nosem (a očima tedy ) laskavého čtenáře. Nejprve se totiž dvakrát nebo třikrát dozví, že v detekovaném podzemím prostoru pod rotundou leží devatenáct osob s křížky na prsou a dvacátá leží uprostřed (jinde v textu je samozřejmě pohozena zmínka, která má vést k úvaze, že je pod rotundou nakonec přece jen pohřben sv. Metoděj). Poté se dozví o poněkud vědečtějších metodách zkoumání prostorů pod rotundou georadary, ba dokonce vrtech pod podlahu rotundy. Následuje ovšem nevyhnutelný popis vyhýbavosti a klamání ze strany oficiálních míst a vědců. Je-li čtenář již hypnotizovaný, možná mu unikne, že si autoři v takto konkrétním případě uchystali velice pohodlnou únikovou cestu. Oficielní mlčení má totiž dle jejich důrazného naznačování souviset s tím, že ony detekované prostory měly být poškozeny nebo vykradeny někdy ve dvacátém století. Zmíněná detailní detekce by pak patrně měla zachycovat právě spíše „energetickou stopu“, než co jiného. Ani to samozřejmě osobě nacházející se v „záhadologickém“ stavu vědomí nebrání proměnit se ve veverku v kole a a roztáčet do nekonečna otázku co a proč oficiální místa pod rotundou tají.
Jak možná z výše uvedeného i plyne, obrázek veverky v kole je bohužel pro celé dílko poněkud příznačný. Autorka vyčítá omezenost a zaslepenost konvenční vědě. Výklady, které sama sestavuje jsou ovšem spíše než průlomové fatálně zpřelámané. Použitá srovnávání zdiva z vykopávek středověkého kostela, znojemské rotundy či skal v Podyjí se stavbami a pyramidami v Jižní Americe, se bohužel víc než projev bravurní erudice jeví jako pohled turisty listujícího fotografiemi z nejexotičtější dovolené jeho života. Turisty, kterému pak při procházce Znojmem běží hlavou sny o pohádkové velikosti a pradávné slávě. V horším případě pak o svém dychtivém pachtění za pohádkovým zlatem a přízračnou slávou dalekých věků začne psát.