Knižní hlídka: Watching the English

Nikdy nevíte, kdo vás pozoruje a co z toho vzejde. Lidé, kteří se svého času omlouvali roztržité ženě, která do nich vrazila v rušné nádržní hale, nebo na kterou se velmi ošklivě mračili, když v supermarketu předbíhala ve frontě nemohli tušit, že jsou účastníky terénního antropologického výzkumu. Snad se alespoň dobře pobavili, když se jim dostala do ruky knížka Kate Fox Watching the English. Fox ve vlacích, na nádražích, v hospodách, na dostizích, rozhovory a pozorováním hledala odpovědi na otázky, jaké jsou charakteristiky typicky anglického chování, jaké má pravidla a proč tohle všechno bývá mnoha cizincům právě tak nesrozumitelné, jako je to pro Angličany tak běžné, že všechny ty podivné věci dělají a rozumí jim bez přemýšlení.

Ačkoliv je v případě Fox sociální antropologie dědičným rodinným postižením (její otec byl význačným sociálním antropologem a Fox mu úspěšný přenos profesionálního postižení oplácí vyprávěním několika milých rodinných historek) a v jejím případě dlouholetou profesí zahrnující spoluřízení menší výzkumné organizace, knížka kterou o Angličanech a anglickosti není suché a žargonem prolezlé učené pojednání. Naopak, je velmi vydařeným příkladem jejího vlastního zjištění, že Angličané prostě nedovednou a nemohou mluvit bez toho, aby jejich hovor nebyl protkán humorem a vtipem, přinejmenším alespoň (sebeironií).

Angličany popisuje jako plemeno postižené trvalou a prakticky neléčitelnou společenskou ne-snází (dis-ease). „Dům je to, co má Angličan místo sociálních dovedností“, opakuje několikrát autorka. Samozřejmě, Angličané jsou také féroví, skromní (protože na to mají spoustu pravidel a zvyklostí a aby člověk nebyl za chlubila musí zvládnou jemné umění sebeironie), a zásadně nepředbíhají ve frontách. Autorka podotýká, že zkoumání pravidel stání ve frontách-- a zejména pak jejich porušování…v zájmu výzkumu samozřejmě—bylo nejnáročnější částí jejího výzkumu. Zřejmě ještě horší, než sbírání podkladů pro kapitolu o sexuálním chování: o té se jeden z jejích respondentů prý vyjádřil „to bude dvacet prázdných stránek, eh?“. Kvůli své ne-snázi potřebují Angličané pro většinu mezilidských kontaktů a společných činností pomůcky a usnadňující prostředky. Což je podle autorky důvod proč v anglickém životě hrají tak významnou roli puby, jakož i sdružení, kluby a další organizace, které Angličanům umožňují velmi dobře předstírat, že se sdružují a scházejí kvůli jakékoliv užitečné a zajímavé zálibě nebo pořádní čehokoliv a ne proto, aby se, podle řady přesných a nepsaných pravidel věnovali běžným mezilidských kontaktů. Ostatně v oné ne-snázi má svůj původ i počasí jako první předmět konvesace. Značný prostor věnuje autorka také jedné u největších anglických posedlostí. Jsou v ní tak nevědomky vycvičení až je jim to trapné, ale kolikrát si nemohou pomoci. Řeč není ani o honu na lišku venkovských vyššíh tříd, ani hromadnému opíjení na rychlost, jímž nechvalně prosluli mladí lidé z městského prostředí nižších tříd. Jde prostě o jemně vyladěný radar, podle kterého Angličan na potkání zařazuje lidi do jejich společenských tříd. Ne podle příjmu a profese, ale podle téměř všeho ostatního. Přízvuk, slovník, styl a značky oblékání, vybavení obýváku a vzhled zahrady, to všecho člověka spolehlivě zatřídí. A autorka si s velkou chutí užívá rozpaky a úzkosti, kterými trpí zejména obyvatelé různých poschodí střední třídy, aby totiž nebyli zaměňováni se svými sousedy o patro níž—a nešetří je za skřípání zubů směrem k těm o patro výš. Její potměšilost se jí občas nevyplatí. S gustem líčí návštěvu u jednoho člověka z vyššího středu střední třídy, který měl na zahradě trpaslíka—známý to indikátor spíše nižších příček společenského žebříčku. S potměšilostí sobě vlastní podrobila onoho nešťastníka jemnému výslechu o důvodech výskyty řečené zahradní ozdoby. Zpochybnění pevnosti svého třídního postavení nesl chlapík těžce a odsekl, že je to „přece zjevně ironický trpaslík“. Autorka nevypadá, že by ji příliš zdrtil výsledek jejího výzkumnického zápalu. „Není velkým překvapením, že nás od té doby nepozvali.“

Přidává také jeden příklad kreativnějšího zacházení s pravidly anglického chování. „České lvy hledejte na poličce na toaletě v přízemí,“ by mohl znít český ekvivalent jejího zjištění. Tam totiž podle ní Angličané často ukládají diplomy a ocenění, které získali. Pravidlo zachovávat zdání velké skromnosti a nechlubit se svými dovednostmi a úspěchy velí používat v souvislosti s s nimi sebeironii a odbývání. V hovoru to, s vrozeným stylem anglického humoru, jde většinou celkem dobře, když se člověku zadaří. Co ale s plaketou a diplomem. V obýváku by to bylo okázalé, to tedy nejde. A kam jinam skoro určitě hosté při návštěvě půjdou? Když jsme u toho, přítomnost a zejména obsah hromádky, ba někdy i poličky s čtivem u toalety je prý také poměrně solidní třídní indikátor.

Od autorky, která své dvě předchozí knihy věnovala výsledkům pozorování lidí kolem dostihů a pravidlům chování v pubech (opět na základně rozsáhlého pozorování) lze očekávat, že nepředloží suché akademické pojednání. Bystrost a vtip i sebeironie (je to přece Angličanka) jsou ovšem nadprůměrné a pomáhají překonat i jistou míru pakování, která v druhé polovině knihy narůstá s tím, jak autorka vysvětluje aplikaci již dříve zjištěných pravidel na další oblasti života a chování. Vedle dobré zábavy nabízí příležitost Angličanům lépe porozumět a místy se podivovat, nejsou-li Češi náhodu v některých ohledech jejich bratranci.