„Když dojedli (skoro), přišel Proslov. Většina přítomných byla teď ovšem ve snášenlivém rozpoložení, v oné blažené fázi, kterou nazývali „docpávání“. Usrkávali oblíbené nápoje, uždibovali oblíbené lahůdky a zapomínali na své obavy. Byli připraveni vyslechnout cokoli a jásat po každé větě. „Moji milí,“ začal Bilbo, povstávaje. „Slyšte! Slyšte!“ volali a opakovali to tak, jako by se jim ani nechtělo uposlechnout vlastní výzvy.“ (J.R.R. Tolkien: Společenstvo prstenu)
Snad to za to mohou stranické sjezdy a mrtvolní papaláši, snad je to i něco jiného, v každém případě je ale zřejmé, že už ani netušíme, jak přirozené, žádané a důležité může být řečnické umění a jak běžně jej mohou lidé ovládat i vyžadovat.
Jistě od idylického venkovského pantáty při oslavě jeho význačných narozenin a od skutečného krále v čas skutečné krize se žádala jiná řeč, ale od obou se čekalo, že povstanou a začnou mluvit. Byť by krále trápila věčná hrůza z rozhlasového mikrofonu a ústa a jazyk mu svíral letitý handicap.
Oskarový snímek King's Speech svým vyprávěním silného příběhu ledasjakému divákovi divákovi důrazně přiblížil , že král Jiří VI. nebyl jen panovníkem, který stojí za zmínku pro prostý fakt, že byl otcem přítomné královny a manželem ikonické královny Alžběty, královny matky.
Stejnojmenná knížka Marka Loguea a Petera Conradiho lze po shlédnutí filmu velmi doporučit jako doplňkovou četbu. Už proto, že film nabízí skutečně velmi silný příběh, ale blíže pochopit jej dovoluje právě knížka pojatá zčásti jako životní příběh Lionela Loguea a zčásti jako životopis Alberta, vévody z Yorku a posléze krále Jiřího VI. prostřednictvím jeho proslovů a bojů se sebou samým o vlastní řeč.
Je zajímavé, že navzdory širšímu časovému rámci knihy zůstává Lionel Logue přinejmenším od chvíle, kdy se z rodné Austrálie dostává do Londýna a začíná posléze pracovat na překonání řečových vad vévody z Yorku do jisté míry v pozadí děje či přinejmenším stojí krok stranou od svého osudového pacienta. To ale současně znamená, že příběh vévody Alberta a zejména krále Jiřího vidíme z dosti zvláštního pohledu jeho čím dál četnějších a posléze čím dál kritičtějších řečnických povinností.
Přesto knížka nabízí další podněty k úvahám, které podněcuje už filmový příběh a jeho vyprávění. Jak tvrdý a tíživý může být úděl krále? Mohou nároky královského úřadu člověka pobízet nebo spíše deptat? Lze se královské odpovědnosti spravedlivě odřeknout? Řadu z nich pobízí samozřejmě už je porovnání voleb a postojů Edwarda VIII. a Jiřího VI. První úřad a službu, pro které vyrůstal a byl připravován snad ani nepochopil a možná ani nevěděl, v čem vlastně selhal. Druhý přijal povinnost, kterou nechtěl, pro kterou nevyrůstal a s jejímiž nároky musel bojovat, navíc v době, kdy každá zkouška byla několikrát těžší, než kdy dřív. Snad mu i vzala nějaké roky, ostatně muž, který mu pomohl stát se vládcem vlastních úst a řeči, ho nakonec přežil, byť byl o nějakých dvacet let starší. A kdybychom hledali v celém příběhu nějakou jemnou ironii a snad i suchý anglický humor možná stačí podívat se na Albertovu choť. Právě kvůli zdráhání přijmout břímě odpovědnosti člena královské rodiny si vévodu z Yorku ani nechtěla vzít. Snad tušila, že je ponese dobrých osmdesát let, z toho padesát jako vdova a královna matka.
Knižní King's Speech zajímavě a užitečně dokresluje drama velkých dějin Velké Británie ve druhé světové válce poutavým pohledem z nezvyklého úhlu jedněch malých dějin a člověka, který nenápadně, leč významně přispěl k tomu, jak ony velké dějiny musel spolutvořit poté, co do nich byl jednou slabostí vehnán a s druhou musel dlouho bojovat pokaždé, když otevřel ústa.
Žádné komentáře:
Okomentovat