Čtenářův lament: Pyramidy, obři a zaniklé civilsace

Knihu Rosy de Sar a Jaroslava Růžičky Pyramidy, obři a zaniklé vyspělé civilizace u nás lze chápat pokus dokázat a vysvětlit, že rčení, že jsme jen trpaslíci žijící na ramenech obrů, je nutno brát přinejmenším na Znojemsko doslovně. Je to pokus fatálně neúspěšný, těžko pochopitelný a nejhlubší dojem, který v čtenáři zanechává je směr rozpaků a zahanbení v zastoupení.

Jediné, co je na knize v pravdě originální, je smělý a masivní přenos několika „záhadologickým“ témat a konceptů na úzce regionální úroveň. Pravděpodobně je to však současně důvod, proč kniha vyznívá plytce, mělce a místy až bizarně.

Než autorka (za většinu výkladu v knize je zjevně zodpovědná Rosa del Sar, Jaroslav Růžička přispěl zejména svou technickou části v druhé polovině dílka) může odhalit úžasnou utajenou minulost Znojemska, musí samozřejmě odhalit, že všechno je jinak.

Geologové, paleontologové, darwinisté i archeologové jsou vyřízeni sérií salv shromážděných na nemnoha stránkách jako nedovtipní dogmatikové, kteří ještě nepochopili, že život je jinde. Bohužel i laický čtenář může po troše zamyšlení zapochybovat o pevnosti argumentace, která mu má doložit například pomýlenost geologického dělení času. O tom, že geologové svá období roztahují přes zbytečně a nesmyslně dlouhé úseky ho mají zřejmě přesvědčit zejména úvahy jednoho či dvou kritiků, kteří triky a hloupost geologů prohlédli.

Oni bystří muži totiž byli původním vzděláním stavaři a znalost různých procesů, k nimž dochází třeba při zrání betonu a zasychání omítek je dovedla k brilantním závěrům o tom, kterak různé horotvorné procesy a další příslovečně věkovité děje vůbec nemusely zabrat tolik času. K myšlenkovým vrcholům jednoho z mistrů zednické geologie lze nejspíš řadit úvahu, že extrémní nárůsty hladin moří mohly způsobit nikoliv ledovce masivně tající na konci některé z ledových dob, ale proces tuhnutí hornin, jehož obdobu zná právě každý zedník: totiž rosení omítek zasychajících na stěně – a jestliže pouhá tenká vrstva omítky na zdi při tuhnutí uvolňuje vodu, co se pak musí dít v prudce tuhnoucích skalních masivech? Autor těchto řádek se obává, že volně převyprávěná úvaha není dokladem smělého a svobodného ducha a mimořádně kritického myšlení, ale spíše čímsi mnohem podobnějším řekněme předvědeckého magického uvažování a především příznakem snad až jaksi trvale pozměněného stavu vědomí.

Geologická předehra ovšem tvoří teprve základ pro hlavní konstrukci knihy. Materiál pro ni autorka podle všeho čerpá zejména ze dvou knih, které se podle jejich reprodukovaných tezí jeví především jako kompiláty směsky extrémně alternativních koncepcí dějin Země. V zásadě jde ale o koncept cyklických globálních katastrof a obnov života a lidských civilisací. Strůjcem katastrof je zejména desátá planeta, která sama měla začít existovat a v intervalu několika tisíciletí poté Zemi škodit následkem kosmické války před tuším stovkou tisíc let, kdy vznikla jako zbytek mnohem větší planety onou válkou zničené. Při svým průletech měla například postupně zničit civilisaci Atlantidy, zemi Mu a ledacos dalšího. Přežívání a obnově civilisací v mezidobí napomáhaly vyspělé civilizace, které se včas stihly skrýt do podzemí, případně nad oběžnou dráhu, i když v druhém případě je možné, že svou ruku, nebo jiný výčnělek, přiložili k dílu příslušníci mimozemských civilizací.

Teprve po tomto vpravdě kosmickém expozé nastává ono zmiňované překlopení či vtištění obecných alternativních koncepcí života, vesmíru a vůbec do jednoho velmi konkrétního a velmi běžného koutu světa. Totiž Znojemska, které má sice významnou prehistorii a pozoruhodnou historii, ale dosud jaksi nedosahovalo globálního věhlasu a kouzla kupříkladu starodávných mezoamerických civilizací. To se očividně naši autoři rozhodli napravit.

Přichází se dvěma tezemi. Jedna říká, že právě kvůli zmiňovaným cyklickým pohromám docházelo k častějším a masivnějším pohybům populací po celé planetě. To je v zásadě jediná konstrukce, která vysvětluje motivaci ke srovnávání staveb mezoamerických kultur s udávanými nálezy na Znojemsku. Jak ještě uvidíme, obsah a způsob oněch komparací vykazují jistou podobnost s citovanými vhledy stavařů do mechanismů geologických procesů.

Druhá teze pak tvrdí, že civilizace známá (ve své poslední fázi) jako Velká Morava má zřejmě historii sahající do hloubky několika tisíciletí. Měli ji tvořit lidé původním domovem kdesi v okolí Černého moře a jejich kultura měla být v kontaktu již s prvotním křesťanstvím (jež měly do zdejšího kraje, aby bylo alternativnímu bontonu učiněno zadost, přinést jakési Ježíšovy apoštolky) což se mimo jiné projevilo tím, že Velká Morava používala syrský letopočet. A z něj je zase nutné přepočítat známá historická data, abychom viděli, že je Velká Morava starší, než se dosud jevila.

Spojitost mezi oběma tezemi je podle všeho mimořádně volná. V zásadě se zdá, že civilizace mezoamerického typu se na Znojemsku usadila nejméně o jednu globální katastrofu dříve, než nositelé kultury, již posléze známe jako velkomoravskou. Z celého výkladu mimochodem není příliš zřejmé, zda je Znojmo spíše jakousi výspou oné pradávné a daleké civilizace nebo spíše sondou, čekající na další rozšíření (v takovém případě jest nám doufati, že ono čekání na další pilné badatele potrvá nejméně do další globální katastrofy při průletu desáté planety kolem roku 2666).

Pokud jde o Znojmo a Znojemsko, dozvídáme se od autorky, že většími a menšími pyramidami je město a jeho široké osolí poseto. Dvě nachází pod Šobesem, jeden z posvátných okrsků lokalizuje na Kraví horu atd. Ostatně znojemská rotunda má tu čest stát přímo na vrcholu jedné z pyramid. Pak se má samo sebou, že ji autorka považuje za mnohem starší, než se běžně udává (a kamennou lavici v ní částečně doloženou bere za podnět ke srovnávání s kruhovými stavbami Indiánů kmene Hopi) . Geniálně prosté je pak vysvětlení, proč zdejší pyramidy dosud nikdo nerozeznal a nepopsal. Jednak byly poničeny jednou z předchozích globálních katastrof, která mj. měnila tok řeky Dyje a jednak je umní dávní stavitelé v zásadě nadstavovali na rostlé skály způsobem, který autorka právě nachází u mezoamerických kultur.

Povahu používané komparativní metody doložme jedním příkladem. Miskovité prohlubně v kamenech na Heiligerstenu nedaleko Hnanic odpovídají obdobně upraveným kamenům na plochém vrcholu jisté jihoamerické pyramidy. Naši badatelé detekují, že Heiligerstein je vrcholem jedné z dalších pyramid v Podyjí. (Detekce se provádí horizontální olovnicí technikou jíž autor říká gravitačně-interkační. Výstupy z ní badateli mají umožnit nacházet jednak zaniklé nebo pod zemí skryté objekty, či „energetické stopy“ po nich. Z výkladu není někdy zřejmé, zda popsaná zjištění reprezentují „detekovaný“ stav, nebo jeho řekněme rekonstrukci v podobě oněch „stop“). Existují archeologická zjištění o prohlubních (byť jsou ve své většině interpretovány jako kůlové jamky) pod podlahou znojemské rotundy, která stojí na vrcholu jiné pyramidy. Rotunda je tedy mnohem starší, než se uvádí. Autor těchto řádek se obává, že způsob skládání a potvrzování argumentů může ve čtenáři budit dojem, že jejich původce skutečně dosáhl trvale pozměněného stavu vědomí.

Autoři se takový stav ostatně pokouší u čtenáře vyvolat snad nejběžnější technikou „záhadologické“ halucinogenní hypnózy – totiž rychlým komíháním mihotavých „utajovaných nálezů“ před nosem (a očima tedy ) laskavého čtenáře. Nejprve se totiž dvakrát nebo třikrát dozví, že v detekovaném podzemím prostoru pod rotundou leží devatenáct osob s křížky na prsou a dvacátá leží uprostřed (jinde v textu je samozřejmě pohozena zmínka, která má vést k úvaze, že je pod rotundou nakonec přece jen pohřben sv. Metoděj). Poté se dozví o poněkud vědečtějších metodách zkoumání prostorů pod rotundou georadary, ba dokonce vrtech pod podlahu rotundy. Následuje ovšem nevyhnutelný popis vyhýbavosti a klamání ze strany oficiálních míst a vědců. Je-li čtenář již hypnotizovaný, možná mu unikne, že si autoři v takto konkrétním případě uchystali velice pohodlnou únikovou cestu. Oficielní mlčení má totiž dle jejich důrazného naznačování souviset s tím, že ony detekované prostory měly být poškozeny nebo vykradeny někdy ve dvacátém století. Zmíněná detailní detekce by pak patrně měla zachycovat právě spíše „energetickou stopu“, než co jiného. Ani to samozřejmě osobě nacházející se v „záhadologickém“ stavu vědomí nebrání proměnit se ve veverku v kole a a roztáčet do nekonečna otázku co a proč oficiální místa pod rotundou tají.
Jak možná z výše uvedeného i plyne, obrázek veverky v kole je bohužel pro celé dílko poněkud příznačný. Autorka vyčítá omezenost a zaslepenost konvenční vědě. Výklady, které sama sestavuje jsou ovšem spíše než průlomové fatálně zpřelámané. Použitá srovnávání zdiva z vykopávek středověkého kostela, znojemské rotundy či skal v Podyjí se stavbami a pyramidami v Jižní Americe, se bohužel víc než projev bravurní erudice jeví jako pohled turisty listujícího fotografiemi z nejexotičtější dovolené jeho života. Turisty, kterému pak při procházce Znojmem běží hlavou sny o pohádkové velikosti a pradávné slávě. V horším případě pak o svém dychtivém pachtění za pohádkovým zlatem a přízračnou slávou dalekých věků začne psát.

Knižní hlídka: King's Speech

„Když dojedli (skoro), přišel Proslov. Většina přítomných byla teď ovšem ve snášenlivém rozpoložení, v oné blažené fázi, kterou nazývali „docpávání“. Usrkávali oblíbené nápoje, uždibovali oblíbené lahůdky a zapomínali na své obavy. Byli připraveni vyslechnout cokoli a jásat po každé větě. „Moji milí,“ začal Bilbo, povstávaje. „Slyšte! Slyšte!“ volali a opakovali to tak, jako by se jim ani nechtělo uposlechnout vlastní výzvy.“ (J.R.R. Tolkien: Společenstvo prstenu)

Snad to za to mohou stranické sjezdy a mrtvolní papaláši, snad je to i něco jiného, v každém případě je ale zřejmé, že už ani netušíme, jak přirozené, žádané a důležité může být řečnické umění a jak běžně jej mohou lidé ovládat i vyžadovat.

Jistě od idylického venkovského pantáty při oslavě jeho význačných narozenin a od skutečného krále v čas skutečné krize se žádala jiná řeč, ale od obou se čekalo, že povstanou a začnou mluvit. Byť by krále trápila věčná hrůza z rozhlasového mikrofonu a ústa a jazyk mu svíral letitý handicap.

Oskarový snímek King's Speech svým vyprávěním silného příběhu ledasjakému divákovi divákovi důrazně přiblížil , že král Jiří VI. nebyl jen panovníkem, který stojí za zmínku pro prostý fakt, že byl otcem přítomné královny a manželem ikonické královny Alžběty, královny matky.

Stejnojmenná knížka Marka Loguea a Petera Conradiho lze po shlédnutí filmu velmi doporučit jako doplňkovou četbu. Už proto, že film nabízí skutečně velmi silný příběh, ale blíže pochopit jej dovoluje právě knížka pojatá zčásti jako životní příběh Lionela Loguea a zčásti jako životopis Alberta, vévody z Yorku a posléze krále Jiřího VI. prostřednictvím jeho proslovů a bojů se sebou samým o vlastní řeč.

Je zajímavé, že navzdory širšímu časovému rámci knihy zůstává Lionel Logue přinejmenším od chvíle, kdy se z rodné Austrálie dostává do Londýna a začíná posléze pracovat na překonání řečových vad vévody z Yorku do jisté míry v pozadí děje či přinejmenším stojí krok stranou od svého osudového pacienta. To ale současně znamená, že příběh vévody Alberta a zejména krále Jiřího vidíme z dosti zvláštního pohledu jeho čím dál četnějších a posléze čím dál kritičtějších řečnických povinností.

Přesto knížka nabízí další podněty k úvahám, které podněcuje už filmový příběh a jeho vyprávění. Jak tvrdý a tíživý může být úděl krále? Mohou nároky královského úřadu člověka pobízet nebo spíše deptat? Lze se královské odpovědnosti spravedlivě odřeknout? Řadu z nich pobízí samozřejmě už je porovnání voleb a postojů Edwarda VIII. a Jiřího VI. První úřad a službu, pro které vyrůstal a byl připravován snad ani nepochopil a možná ani nevěděl, v čem vlastně selhal. Druhý přijal povinnost, kterou nechtěl, pro kterou nevyrůstal a s jejímiž nároky musel bojovat, navíc v době, kdy každá zkouška byla několikrát těžší, než kdy dřív. Snad mu i vzala nějaké roky, ostatně muž, který mu pomohl stát se vládcem vlastních úst a řeči, ho nakonec přežil, byť byl o nějakých dvacet let starší. A kdybychom hledali v celém příběhu nějakou jemnou ironii a snad i suchý anglický humor možná stačí podívat se na Albertovu choť. Právě kvůli zdráhání přijmout břímě odpovědnosti člena královské rodiny si vévodu z Yorku ani nechtěla vzít. Snad tušila, že je ponese dobrých osmdesát let, z toho padesát jako vdova a královna matka.

Knižní King's Speech zajímavě a užitečně dokresluje drama velkých dějin Velké Británie ve druhé světové válce poutavým pohledem z nezvyklého úhlu jedněch malých dějin a člověka, který nenápadně, leč významně přispěl k tomu, jak ony velké dějiny musel spolutvořit poté, co do nich byl jednou slabostí vehnán a s druhou musel dlouho bojovat pokaždé, když otevřel ústa.

Knižní hlídka: George Weigel: The End and The Beginning

Jan Pavel II. se chystal podruhé do Polska. Psal se rok 1983 a polská tajná služba přemýšlela, jak nevítaného hosta znectít. Mezi jiným vymysleli následující pikantní skandalizaci slavného rodáka. Udělají falešný deník jedné zesnulé zaměstnankyně Tygodniku Powzsechnego, ve kterém se bude lze dočíst, že s onou manželem opuštěnou ženou měl blízký vztah krakovský arcibiskup Wojtyla a že to byl vztah daleko přesahující pastorační péči. Dotyčný padělek pak chtěli podstrčit do bytu jednoho krakovského kněze a intelektuála, kde ho pak měla policie najít při nějaké šťáře. Jak řekli, tak udělali. Jenže jejich plán havaroval krátce poté, co se skupině tajných policistů povedlo falešný deník podstrčit na místo určení. Přesněji, havaroval důstojník, který operaci velel. Grzegorz Piotrowski byl tou dobou navíc opilý, jak zákon káže. A nenapadlo ho nic lepšího, než si na „běžné“ policisty, kteří ho po nehodě vyšetřovali otvíral pusu ve stylu „víte, kdo já jsem?“. Celou operaci jim přitom vyslepičil a plán i díky tomu selhal. Kupodivu to ale nebyl konec Piotrowského kariéry u tajné služby. Ten začal o rok později a měl se tragicky zapsat do moderní polské historie. Byl to totiž právě tenhle důstojník, kdo velel skupině, které jedné říjnové noci zastavila auto kněze Jerzyho Popieluzska. Tělo populárního kazatele, spolupracovníka Solidarity, našli po čase v řece Vistule, zjevně ubité k smrti. Když se pak o další tři roky Jan Pavel II. do své rodné země vydal po třetí, měl na programu i návštěvu u mučedníkova hrobu.

To je jeden z mnoha příběhů a souvislostí, které čtenář najde v knížce George Weigela The End and the Beginning. Weigel věnoval Janu Pavlovi už jeden objemný svazek důkladně zpracované biografie Svědek naděje, o kterém jsem jednu recenzičkunapsal před tuším deseti lety. Papežův životopis dovedl do sklonku devadesátých let a pak ještě krátce po volbě Benedikta XVI. vydal knížku God's Choice, ve které se přirozeně věnoval hlavně úplnému konci Wojtylova pontifikátu a okolnostem a souvislostem volby Josefa Ratzingera na Petrův stolec, nicméně určité první hodnocení a ohlédnutí, které se dalo považovat za jakýsi doslov k monumentálnímu Svědku naděje kniha samozřejmě obsahovala.
Weigel ovšem očividně chtěl svou kroniku dovést do konce. Loni na podzim proto věnoval polskému papeži ještě jeden pětisetstránkový svazek. A není to, dlužno říct, nějaký účelový recyklát sepsaný s vyhlídkou na zobchodování blížící se beatifikace. A to přesto, že autor opět věnuje téměř polovinu knihy době před začátkem Wojtylova pontifikátu, kterou již záslužně a obsáhle pojednal ve Svědku naděje. První část knihy je totiž zejména studií o snahách polských, sovětských a dalších tajných služeb působit proti polské církvi a posléze proti Wojtylovu pontifikátu. Opět se samozřejmě vrací i ke své časté kritice „Ostpolitik“ Pavla VI. a kardinála Casarolliho, což je dlužno říci téma, které středoevropský čtenář vítá s potěšením, že americký autor má zrovna tento vhled do oné doby.
Úvodem uvedené epizody jsou jen malou ukázkou materiálu, který Weigel zpracoval a pojednal. Dočteme se o tom, kam až sahaly kontakty ovládané východními rozvědkami ve Vatikánu a jak, přinejmenším za Pavla VI. například vatikánský státní sekretariát (ministerstvo zahraničí) dvakrát nedbal na ochranu proti nenechavým rukám slídícím po různých dokumentech. Dozvíme se také o tom, že působení tajných služeb neneslo významnější výsledky prostě proto, že kupříkladu jejich analytikové navyklí myslet v mocenských schematech prostě nedokázali rozeznat a pochopit, čemu mají u protivníka věnovat pozornost.
K zajímavým poznatkům z druhé části, věnovanému soumračným letům pontifikátu, jistě patří to, že Velké Jubileum roku 2000 bylo zřejmě dlouho osobní vizí a projektem Jana Pavla, ke kterému musel papež své spolubratry v biskupské službě svým přesvědčením a rozhodností tlačit, mnozí si totiž něco takového nedokázali představit, nebo si alespoň nedokázali představit, že by to mohlo dopadnout dobře. Samotné stránky věnované jubilejnímu roku jsou pak, možná nevyhnutelně, trochu slabší protože se místy mění v katalogy událostí. Místy hodně popisné, ale místy též působivé je pak líčení posledních papežových měsíců, pro které si Weigel vhodně vypůjčil označení „poslední encyklika“.
Závěrečná část knihy pak předvídatelně patří hodnocení osobnosti i pontifikátu Jana Pavla II, včetně selhání, slabostí a nedostatků. Jak je typické pro autory se známým a pevným ideovým a názorovým ukotvením, klade Weigel v kritice důraz zejména na oblasti, které tvoří výjimky z jinak velmi širokého názorového souznění. Je proto vůči papeži a jeho kurii citelně kritičtější například v některých otázkách mezinárodní politiky, zatímco v případě letitých a zuřivých půtek například ohledně liturgie a dalších církevních záležitostí je buď v kritice mírnější, nebo papeže spíše hájí.
Celkem vzato, podobně jako Svědek naděje není ani The End and the Beginning žádná levná hagiografie, ale kus poctivé badatelské práce. To, že si autor papeže velmi váží a je vůči němu loyální jej samozřejmě nijak nediskvalifikuje, s ohledem na častou, prudkou a zaujatou kritiku, která Jana Pavla II. stíhala, je tomu snad spíše i naopak.
Ze tří lidí zmíněných úvodem dnes žije (zřejmě) jen jeden, ten nejméně známý. Grzegorz Piotrowski byl za vraždu Jerzy Popieluska odsouzen na pětadvacet let už v roce 1985, později mu amnestie trest snížila na o deset let. Z vězení vyšel v roce 2001 a nakolik lze rychlým pohledem do internetových zdrojů zjistit podílel se na propagaci jakéhosi antiklerikálního magazínu. Ubitý Popielusko i po v dlouhém utrpení vyzkoušený Jan Pavel II. došli v rozmezí několika měsíců cti oltáře a církev je počítá mezi své blahoslavené. Poučení a poselství z jejich života a služby, které odkázali mimo jiné říká, že dokud člověk žije, je naděje i na to, že celý příběh skončí jednou dobře i pro takové lidi jako byl Piotrowski. A četba takových knih jako jsou oba díly Weigelova životopisu Jana Pavla II. pomáhá se o svědcích naděje mnohému naučit i pochopit.