Knižní hlídka: Peter Seewald, Benedikt XVI. Light of the world

Knížka, která ještě před vydáním způsobila jistý rozruch kvůli čím dál směšnějšímu fetišismu některých médií ohledně prezervativů, není popravdě řečeno žádný unikátní průlom. Německý novinář Peter Seewald a Josef Ratzinger, tehdy kardinál a prefekt Kongregace pro nauku víry již spolu vedli dva knižní rozhovory. A dva knižní rozhovory vydal za svého pontifikátu už Jan Pavel II., s italským novinářem Vittorio Messorim, který zas připravil ještě před Seewaldem vůbec první rozhovor s Ratzingerem.


Oproti Messoriho rozhovorům s Wojtylou Seewaldova kniha jednu novinku a dost důležitou přináší. Messori vedl s Janem Pavlem rozhovor korespondenční, Seewaldovi věnoval Benedikt po šest dnů hodinu denně v přímých hovorech během letního pobytu v Castel Gandolfu. Ostatně pokud se nemýlím, stejně vznikaly i oba předchozí rozhovory. Na okraj možmá můžeme zmínit i to, že první rozhovor vedl Seewald s Ratzingerem jako člověk, který se s církví prakticky rozešel. V mezičase, než zasedli k přípravě druhé publikace Seewald do plného společenství církve vrátil.


Je možná až příznačné, že první pozornost rozhovor Light of the World získal absurdně reportovanou odpovědí na otázku ohledně používání kondomů a prevence AIDS. Svou roli v tom možná sehrálo podivné počínání vatikánských polooficiálních novin L Osservartore Romano, které zveřejnily první, a velmi krátké ukázky, z knížky ještě v době, kdy pro ostatní platilo embargo. Agentury se toho, ke své vlastní chronické ostudě, okamžitě chopily a začaly vydávat zprávy s hloupými titulky a pochybným obsahem. Jelikož byl zrovna víkend, zůstaly všechny první reakce prakticky na internetových katolických médiích a spřízněné blogosféře. Vatikánská tisková služba byla, tradičně, nápadná svou nepřítomností.


Příznačné je to proto, že minimálně v otázkách Petera Seewalda, je tendenční, nekompetentní a někdy i unfair přístup médií k záležitostem církve a samotného Benedikta, jedním z leitmotivů celé knihy. Možná i proto některé jeho otázky připomínají malé přednášky právě v tomto duchu, zřejmě a snad i užitečně pro poučení čtenáře, který církevnické záležitosti sleduje právě jen z médií. Seewald se k tendenčnímu či rovnou útočnému postoji médií vrací, když se papeže ptá na skandály s pohlavním zneužíváním a jejich tutláním, na aféru kolem sejmutí exkomunikace z tradicionalistického biskupa Williamsona a koneckonců i na mediální kondománii, která naposledy se vší ošklivostí a zlobou propukla při papežově návštěvě v Africe.


Rovněž zřejmě s pomyšlením na čtenáře formovaného mainstreamovými sekulárními médii a naplňovaného prozatím především duchem doby klade Seewald otázky ohledně globálních změn klimatu, ekonomické nezodpovědnosti vyspělých zemí nebo třeba celibátu či předmanželského sexu.


Zajímavé je, že Seewald klade otázky často velmi naléhavým tónem, což je někdy jistě novinářská technika, někdy snad i projev osobního zaujetí. Rozhodně tím ale vesměs dává vyniknout svému protějšku. Benedikt ve svých odpovědích působí velmi klidně, uvážlivě a především ukazuje často hlubší pohled na daná témata, než je ten, který diktují mediální hesla a zkratky.


V reakci na otázku o změnách klimatu například přichází u úvahou nad vývojem ideje pokroku, chápaného ve smyslu rostoucího vědění a z něj plynoucí rostoucí moci člověka a jeho schopností rozumět světu a měnit jej. Poukazuje na to, že takto chápanému pokroku chybí zřetel k dobru. „Tak zní otázka: Co je to dobré: Kam má vědění vést moc? Jde jen o kontrolu a řízení jako takové—nebo si musíme i klást otázky o vnitřních standardech, o tom, co je dobré člověka a pro svět? A to s, myslím, dostatečně neděje. Výsledkem je to, že etický aspekt, jehož významnou částí je zodpovědnost vzhledem ke Stvořiteli, byl do značné míry vynechán. Když pak něčí vědění posouvá dopředu toliko jeho moc, stává se takový pokrok vskutku velmi destruktivním,“ říká v rozhovoru Benedikt.


Rozhovor vhodně načrtává i Benediktovu osobně lidskou či řekněme soukromou tvář. Dozvídáme se kupříkladu, že mu jeho bývalý lékař nechal nainstalovat rotoped, ale papež ho nepoužívá, protože ho, díkybohu, nepotřebuje. Dočteme se také, že bílou papežskou kleriku nosí i v soukromých chvilkách. „Je to odkaz po bývalém druhém sekretáři Jana Pavla II. Mons. Mieczysławu Mokrzyckym. On mi říkal: „Papež nosí kleriku vždy, a to samé musíte dělat i vy. “ říká k tomu Benedikt. A dozvídáme se od něj i to, že si nechal do svého bytu v apoštolském paláci přestěhovat svou studovnu a knihovnu. Vysvětluje přitom, jak si stůl a první police na knihy koupil v roce 1954 a jak všechny věci v jeho pracovně mají svou historii a jak zná každý jejich kousek.


Lidské pochopení projevuje papež velmi zřetelně i tehdy, když odpovídá například na otázky ohledně rozvedených lidí, kteří uzavřeli nový sňatek nebo ho uzavřít chtějí, případně na otázky kolem předmanželského sexu. Jeho přístup bychom mohli při krajním zjednodušení shrnout do rady: lidi chápat, každou otázku opět nově promýšlet, z učení církve neslevit. Není to přístup „problém vyřešíme tím, že ho zakážeme“ ale spíše: problém nesmlčíme, abychom mohli udělat vše pro pomoc těm, kdo se s ním snaží vypořádat. Nebo bychom to mohli přiblížit tak, že Benedikt nabízí cosi, jako je italská bella figura, ovšem poctivá a vážně míněná. Nejde tedy o to, dělat věci lepší, než jsou pro zachování jakéhosi zdání, ale o to, že vysoké a nepominutelné standardy na lidské jednání jsou slučitelné s vědomím, že člověk jich často neumí nebo nemůže dosáhnout. A Benedikt si dává záležet na tom, aby vysvětloval, že tyto cíle tu nejsou od toho, aby jimi církev lidi deptala, ale motivovala a také zkoumala, jak je má vykládat a aplikovat se zřetelem na lidi, s nimiž pracuje.


Pohled do úvah a hodnocení Josefa Ratzingera po pěti letech na Petrově stolci obsahuje i mnoho dalšího zajímavého například o hodnocení ekumenických vtahů, například s pravoslavím, o vztazích s islámem nebo o nadějném růstu církve mimo Evropu. Celkově je to čtivá a podnětná knížka, která zaslouží i víc než jedno přečtení. A dává jedno poučení. Až se příště zase papež objeví v titulcích, běžte si nejprve přečíst, co vlastně řekl nebo napsal…a pak se běžte pobavit nad tím, co z toho udělaly agentury. Obráceně už to raději ani nedělejte.



Knižní rozhovor Petera Seewalda s Benediktem XVI. Light of the world vyšel koncem listopadu v několika světových jazycích. Anglické vydání obstaralo americké nakladatelství Ignatius.



Knižní hlídka: David C. Downing Looking for the King

Je jaro roku 1940 a mladý americký badatel Tom McCord přijíždí do Anglie najít Artuše. Pravého Artuše, muže za legendou. A protože je to mladík vzdělaný, racionální a odhodlaný veze s sebou i detektor kovů. Poprvé ho potkáváme v Glastonbury, jak stojí v troskách opatství a prohlíží si místo, kde prý byl Artuš s Guinevere pochovaný. Potom zajde do opatské kuchyně a tam skoro pokradmu svůj detektor zkouší. Přistihnou ho tam dva nepříjemní a poněkud zlověstně tajuplní chlapíci. Ptají se ho, co tam hledá a co tu vlastně pohledává. Tom vysvětluje svůj plán napsat knížku, průvodce po artušovských místech v Anglii. Těm dvěma to pořád nestačí a pořád chtějí vědět, co přijel hledat. Tomovi se nakonec podaří uniknout. Míří do Oxfordu a odtud jeho cesty spíš než moderní technika povedou sny. A vykládat je budou profesoři Williams, Lewis a Tolkien.

Tak začíná knížka Looking for the King Davida Downinga. Z materiálu, který používá, by se dal napsat historický thriller, špionážní detektivka, nebo paranormální spektákl. Mohl by také přibýt další obraz v galerii hrůzy a nevkusu, která tak utěšeně na Artušově příběhu a legendách o svatém Grálu a Kopí Osudu parazituje.

Downing napsal jiný příběh. Každému čtenáři zřejmě nebude po chuti, někdo u něj usne. Děj uplývá volně a jakoby nikam nespěchal i když malebně pohodlné rozvláčnosti viktoriánských velevypravěčů vskutku nedosahuje, už proto, že knížka patří k těm kratším.

Přesto lze říci, že pokud jde o lákadlo v podtitulu The Inkling Novel, autor tak docela neklame. Dlužno říct, že má za sebou několik knížek o C. S. Lewisovi a na příběhu to je poznat. Slavné literáty tak do příběhu nepřistrčil jen tak, aby nalákal čtenáře, kteří si při pomyšlení na Artuše jen zívnou a při zmínce o svatém Grálu otočí oči v sloup.

O Inklings, kruhu oxfordských donů a jejich přátel, kteří se ve čtvrtek ráno scházívali v zadní místnosti hostince Eagle and Child jinak též „U děcka a ptáka“, se prý říkávalo, že se se tam bavívali tak vesele a hlučně, že z toho okolí mělo dojem, že tam vedou řeči rozverné až košilaté, zatímco oni diskutovali o teologii a mýtech. Downing se onoho ducha a atmosféru pokouší oživit a částečně se mu to daří.

Možná ještě živější, ale pro některé čtenáře hůř stravitelný, je klíčový rozhovor, který s Tomem Lewis vede při procházce kolem Temže. Tedy klíčový patrně pro Toma, pro příběh samotný spíš jen druhotně. A to, jak se rozhovor někdejšího a stávajícího „apatheisty“ vyvíjí se právě některým čtenářům nemusí ani trochu pozdávat, byť by mohli uznat, že i takové věci se mohou přihodit.

Po úvodní epizodě v Glastonbery Tomovy další badatelské cesty neřídí jeho plány, ale sny jeho mladé krajanky Laury Hartman, kterou náhodou potká v oxfordském knihkupectví. Zavedou je ke keltskému kříži, do trosek starobylého opatství a hrobu anglického krále či do staré stodoly. Dlužno dodat, že Downing si tu možná trochu tropí šprýmy z častého typu sexy učence s (někdy) ocelovými svaly a jeho neméně sexy parťačkou. Odhlédneme teď od toho, že naše dvojice při výpravách po Anglii nocuje nejen v oddělených pokojích (přece jen jsou teprve čtyřicátá, že), ale dokonce každý v jiném hostinci Ale Tom se prostě v ženských zoufale nevyzná a nerozumí jim, ať je to Laura nebo i malá Priscilla, která Tomovi a Lauře přijde otevřít, když jdou na návštěvu k Tolkienovi. A o tom, kdo v té badatelské dvojici šéfuje (a nejde jen o ty sny, kolem kterých se příběh točí), zda je to pan autor nebo slečna asistentka lze mít také své pohybnosti, ostatně pěkně vypointované v samotném závěru.

Průvodci, kteří se Tomovi a Lauře pomáhají ve snech, jejich významu a legendách, které je obklopují, vyznat, jsou dva z Inklingů Charles Williams a Tolkien. Právě kapitoly s Williansovou přednáškou a poté rozhovorem s Tomem a Laurou mohou být místy, kde čtenář méně snášenlivý vůči poněkud teologičtějším pasážím může knížku zahodit. Je ale ostatně varován předem Lewisem a navíc ta kapitola není dlouhá. Naproti tomu návštěva u Tolkiena je jednak mile vylíčena, jednak je jejich hovor spíše historické povahy. Nadto, mluvíme-li o Kopí Osudu a legendě, která je obestírá, a ještě ke všemu ve čtyřicátém roce v Anglii, pak je to epizoda střídmá, až je to osvěžující. Dozvíme se, že kopí, které probodlo Ježíšův bok na kříži, se posléze stalo jednou z nejslavnějších relikvií křesťanstva spojovanou s vojenskou nezdolností jeho držitele. „Rozhodně věřím podání evangelia. To ostatní jsou prostě tradice. A můžete jim věřit tak moc, nebo tak málo, jak chcete,“ říká Tolkien svým hostům. Jak to s tradicemi a skutečností dopadne, se čtenář dozví v jednom z mála vskutku dramatických momentů v závěru knihy.

Na konci knížky Tom svého průvodce ještě nedopsal, ale Downingův příběh může čtenáře lákat k tomu, aby si do itineráře své příští cesty do Anglie připsal dvě místa, která by ho asi jinak nenapadla. Vesničku Gosforth na severozápadě Anglie, v Cumbrii s jejím vikingským křížem--a tak lákavě popsanou scenérii kopcovité cesty k ní—a opaství v Malmesbury, to zas na jihozápadě, ve Wiltshire. I kdyby jen proto, že do Glastonbury jezdí každý a opatství na kopci, byť pobořená uchovává paměť na prvního „krále vší Anglie“ Athelstana a jednoho z nejstarších anglických historiků Williama z Malmesbury.

Celkem vzato je http://www.ignatius.com/Products/LFK-H/looking-for-the-king.aspx>Looking for the King příjemné a podnětné počtení. A setkání s Inklingy v hostincích, doma i při procházce za městem docela zajímavá. Knížku vydalo americké nakladatelsví Ingatius a je dostupná i jako ebook (Pro ty, kdo to zajímá: Ignatius své elektronické knihy prodává bez DRM a lze je stáhnout v obou nejrozšířenějších formátech: epub a prc, nemluvě o tom, že oproti některým nepoučitelným velkým nakladatelským domům nastavuje cenu ebooku rozumněji).

Knižní tipy: Paul Badde: Face of God

„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…“ Není dnes mnoho skandálnějších výroků. Tedy skandálnějších v tom původním slova smyslu slov, které vyvolávají všelijaké pobouření a hněv. Lze si představit skandál ještě větší? Možná ano a Paul Badde, italský zpravodaj listu Die Welt je mu na stopě. O svém pátrání podal v těchto dnech zprávu v knížce Face of God.

Skandální jsou na té knize dvě věci. Není to thriller, ale vážně míněná zpráva a pak především obsah té zprávy. V odlehlém městečku v abruzzských horách vystavují na oltáři závoj zachycující Ježíšovu autentickou tvář. Jestliže představa vtěleného Boha narozeného v zastrčeném Betlémě a zabitého se zločinci nejpotupnějším způsobem na popravčím vršku před jeruzalémskémý hradbami je pobuřující, pak to další co následuje, že totiž tenhle Ježíš do tří dnů vlastní moc vstal z hrobu… a nechal za sebou obraz své tváře, to už skoro nejde vystát.

Badde se chopil obtížného úkolu o tomto přesvědčení svém a dalších lidí uceleně promluvit. Jeho zpráva může docela zaujmout a pobídnout k úvahám. Vypovídá o díle či relikvii pozoruhodné ceny a významu, který patrně poroste. K ztotožnění manoppellského obrazu s nejvznešenějšími a nejstarobylejšími památkami na Ježíše a jeho umučení zatím především pobízí, prozatím je ovšem zcela neumožňuje.

Zřejmé je jedno. Nejpozději počátkem sedmnáctého století a možná o století dříve se v kostelíku kapucínů v Manoppellu objevuje zvláštní obraz. Na velmi jemné až průsvitné látce je zobrazena Ježíšova tvář. Přinesl ji podle místního podání neznámý člověk, který ji předal zdejšímu knězi a hned odešel. Legenda implikuje, že šlo o anděla, pohled do historie podivuhodných cest divotvorných obrazů jej spojuje se zloději. Zloději, kteří nebyli žádní troškaři. Zloděj, nebo třeba anděl, který obral zloděje, měl totiž do zapadlého městečka v kopcích donést roušku Veroničinu nebo přesněji Vera Eikon (pravý obraz) Ježíšovy tváře uchovávaný a vystavovaný ve svatopetrské basilice v Římě. Ta ovšem v době, kdy se má obraz objevit v abruzzských kopcích, prochází historickou (či osudovou, při pohledu na dějiny západního křesťanstva) proměnou – starobylou konstantinovskou basiliku střídá v podstatě nám dnes známá stavba započatá papežem Juliem II. V jednom ze čtyř monumentálních pilířů stojících kolem baldachýnu nad hrobem sv. Petra je pro Veroniku a další z nejdrahocennějších relikvií zbudována nová bezpečnostní schránka. Brzy nato se ale Veronica vytrácí z veřejné úcty a stává se jakoby skrývaným pokladem. Implikace je poměrně zřejmá. Skrývání prý, soudí příznivci Svaté Tváře (Volto Santo) z Maoppella, zakrývá dávnou krádež.

Santa Veronica Ierusalemita není jediným obrazem svého druhu. Obrazů tváře Kristovy, vesměs velmi starobylého původu máme několik, logicky vesměs východního původu. Ostatně tak, jak Západ zná jímavý příběh Veroničny roušky, má Východ svůj Mandylion tedy divotvorný obraz Ježíšovy tváře získaný od Ježíše či jeho učedníků králem mezopotamské Edessy.

Pohled do bohaté historie křesťanské ikonografie a víry s ní spojené je možná tím, co je na Baddeově knížce nejpodnětnější pro každého čtenáře, který si ji dovede přečíst bez hněvu, leč se zaujetím. Ukazuje totiž na jeden výrazný prvek ve vytrvalé křesťanské tradici, která začíná svým způsobem nápadnou zmínkou o rubáši a roušce odložených v hrobě opuštěném vzkříšeným Ježíšem, pokračuje přes podání o Mandylionu a Veronice a končí u obrazů Ježíšovy Tváře, mnoha jejích odezev v křesťanském umění a u Turínského plátna. Všechny ty prvky se kříží a vzájemně ovlivňují a občas není zřejmé, jestli nevystupuje jeden artefakt pod více jmény a podobně.

Vzhledem k tomu, že prameny k jednotlivým obrazům či relikviím připomínají, když budeme velmi mírní, ponorné řeky, jsou samozřejmě všechny další vývody ohledně jednoho konkrétního obrazu, kterému spolehlivá dokumentace před šestnáctým stoletím chybí, založeny na jakémsi skoku víry. Tím nechci říci, že Badde skáče nějakého dětinského panáka, podotýkám jen tolik, že k spolehlivému určení předmětu tak jedinečného je potřebí ještě mnohé další práce.

Co lze z jeho výkladu mít za dosti spolehlivě doložené je to, že Volto Santo z Manoppella není žádná tuctová mazanice vystavovaná prohnanými pupkatými preláty za účelem oblbnutí a odírání chudých mas (kdyby to snad kdysi měl být podnikatelský záměr tamních kapucínů mezi nejlepší stovku podobných projektů, kdyby je nějaký Forbes měřil, by se s ním v západním křesťanstvu –a možná ani v samotné Itálii--nedostali).

Začíná to už samotnou látkou obrazu. Podle Badda se totiž jedná o drahocenný byssus (anglicky taky mussel silk), velmi jemnou a tenkou látku utkanou z vláken získávaných z některých druhů měkkýšů, přesněji z vláken, kterými se příslušné mušle přichytávají ke dnu. Potvrzuje mu to alespoň žena ze Sardinie, snad poslední z těch, kdo umění byssus tkát ovládají.

Badde dále zdůrazňuje, že na tuto látku, vzhledem k tomu jak je tenká a jemná, nelze malovat. Upozorňuje také, že na plátně nejsou ani badatelné stopy pigmentu nějakých barev, zřejmé rozhodně je, že v přímém světle je plátno spíše průhledné a jakoby bezbarvé, což odpovídá zajímavým a zvláštním vlastnostem „mořského hedvábí“ –a současně to také odkazuje k výše zmíněným obrazům, z nichž některé jsou označovány za acheiropoieta (rukama nezhotovené).

Autorův závěr je, že manoppelský obraz skutečně rukama zhotovený není. Jeho výklad zní, že to není ona legendární rouška Veroničina (i když plátno použité podobným způsobem nachází v látce uchovávané v Oviedu). Vidí v něm závoj, který možná Maria z Magdaly položila na Ježíšovu tvář, těsně před tím, než byl uložen do hrobu. Obraz tak podle něj mohl vzniknout při události zmrtvýchvstání, odkazuje přitom na zjištění, že tvář na obraze přesně odpovídá tváři z Turínského plátna, s tím rozdílem, že na rubáši je obraz negativní, kdežto na závoji positivní. Podotýká také, že tvář z obrazu je již tváří „velikonoční“ tváří Ježíše vzkříšeného.

Knížka končí připomínkou návštěvy Benedikta XVI. v Manoppellu v září před čtyřmi lety. Nemyslím, že by byla potvrzením všech či kterýchkoliv závěrů propagátorů úcty manoppellské Volto Santo. Spíš a v tom s autorem souhlasím víc, než v jiných konkrétních věcech, v ní lze myslím vidět dvojí poukaz na klíčové prvky živé křesťanské tradice. Jedním je důležitá role obrazů pro víru stojící na svědectví o živém a vtěleném Bohu a druhým důsledky této víry pro život na ní založený. O Boží Tváři a dychtění po jejím spatření čteme už ve Starém zákoně a Nový zákon ji ukazuje a svědčí o ní, ústy těch, kdo ji viděli a dotýkali se jí. Ona už totiž nepřebývá v nepřístupném světle ale je součástí a projevem onoho podivuhodného „sebezmaření“, které Ježíš podstoupil, když přijal lidskou přirozenost, tělo a tvář. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ je věta, která má velké a praktické důsledky. Jednak pro umění (a pro podstatnou chybnost všech obrazoboreckých vášní, pokud nejsou jen více čí méně spravedlivým hněvem nad nezřízeností či nevkusem), ale také pro praktický život. Je-li náboženství založené na poselství o vtěleném Bohu prakticky nutně spojené s ideou obrazů, pak je ještě podstatněji spojeno s učením o člověku stvořeném k Božímu obrazu a na tom založeném jednání. A právě o tom Benedikt v Manoppellu mluvil, když zmiňoval „zkušenost pravých přátel Božích, svatých, kteří v bratřích, zejména těch nejchudších a potřebných, poznali a milovali tvář Boha, o níž dlouze a s láskou rozjímali v modlitbě.“ A o čemsi příbuzném svědčí patrně i manoppellský obraz sám. Ti, kdo jej viděli víckrát, nebo déle při některém z tradičních procesí, mluví o tom, že je jaksi neuchopitelný či proměnlivý v tom, jak se při pohledu jeví, ať co rysů vzhledu nebo do dojmu, který pohled Tváře v tom, kdo se na ni vyvolává.

Knížku Face of God vydalo minulý měsíc americké nakladatelství Ignatius a je dostupná i v elektronické verzi.

Co to ten papež vykládal, aneb od titulků ke zdrojiVe středu 24. listopadu má vyjít v angličtině a dalších světových jazycích knižní rozhvor Petera Se

Ve středu 24. listopadu má vyjít v angličtině a dalších světových jazycích knižní rozhvor Petera Seewalda s Benediktem XVI. Vydavatel spustil běžnou propagaci včetně publikace lákavých ukázek. Nu a z běžného hype se během víkendu stal legrační mediální cirkus. Klíčové slovo kondom takové věci dovede způsobit a po sto padesáté oživuje úvahu, co koho vlastně doopravdy zajímá. Nicméně zajímavé je myslím právě to, co Benedikt Seewaldovi (v jejich třetím knižním rozhovoru, dva předchozí vyšly ještě v Ratzingerových kardinálských letech ) vlastně řekl. Tady je rychlý překlad a odkazy na zdroj a vydavatele knížky v angličtině.

" U příležitosti vaší cesty do Afriky v březnu 2009 se opět stal terčem mediální kritiky postoj Vatikánu k AIDS. Ve celém světě je dnes pětadacet procent obětí AIDS léčeno a ošetřováno v katolických zařízeních. V některých zemích, jako je třeba Leshoto, ukazuje statistika čtyřicet procent. VAfrice jste prohlásil, že tradiční učení církve je jediným jistým způsobem jak šíření HIV zastavit. Kritici, včetně těch přímo v řadách církve, namítají, že je šílenství vysoce rizikové populaci užívání kondomů zakazovat.

Mediální pokrytí zbytek africké cesty kvůli jedinému prohlášení naprosto ignorovalo. Někdo se mně ptal, proč katolická církev zaujímá ohledně AIDS nerealistický a neúčinný postoj. Měl jsem v té chvíli dojem, že mě skutečně provokuje, protože církev dělá víc, než kdokoliv jiný. A za tímto tvrzením si stojím. Církev je totiž jedinou institucí, která lidem pomáhá zblízka a konkrétně prevencí, vzděláváním, pomocí, radou a provázením. A stojím si za ním také proto, že se jí nikdo nerovná v tom o kolik obětí AIDS, zejména dětí s AIDS, pečuje.

Měl jsem příležitost jedno z takových zařízení navštívit a hovořit s pacienty. To byla opravdová odpověď: že církev dělá víc než kdokoliv jiný, protože nepromlouvá ze soudní stolice v novinách, ale pomáhá svým bratřím sestrám tam, kde doopravdy trpí. Ve své zmíněné řeči jsem nečinil obecné prohlášení o záležitosti kondomů. Řekl jsem jenom, a to způsobilo tak velké pobouření, že problém nevyřešíme rozdáváním kondomů. Je třeba udělat mnohem víc. Musíme těmto lidem stát nablízku, musíme je doprovázet a pomáhat jim a musíme to dělat dříve, než se nakazí, a musíme v tom pokračovat i poté.

Víte, koneckonců, že lidé si mohou kondomy opatřit, když chtějí. To ale jen ukazuje, že samotné kondomy otázku jako takovou neřeší. Sama média mezitím přišla s vlastní takzvanou ABC teorií: Abstinovat-být věrný-používat kondom, kde je kondom chápaný jako ta poslední možnost, když dva přechozí body selžou. To značí, že naprosté soustředění na kondomy ukazuje na banalizaci sexuality, která je koneckonců právě oním nebezpečným zdrojem přístupu, který už sexualitu nechápe jako projev lásky, ale jen jako jakousi drogu, kterou si lidé vzájemně podávají. To je i důvod, proč je boj proti banalizaci sexuality také součástí úsilí o to, aby byla sexualita brána za positivní hodnotu a aby mohla mít positivní účinek na celé bytí člověka.

V případě některých jedinců, například když kondom používá mužský prostitut, to může být prvním krokem směrem k morálnímu chápání a jednání, první předpoklad odpovědnosti na cestě k obnovení vědomí, že ne vše je dovoleno, a že člověk nemůže dělat úplně vše, co by dělat chtěl. Opravdu to ale není cesta, jak se vypořádat s HIV infekcí. Ta může spočívat pouze v humanizaci sexuality.

Říkáte tedy, že katolická církev vlastně v principu není proti používání kondomů?

Nepovažuje to samozřejmě za opravdové morální řešení, ale v tom či onom konkrétním případě se může jednat, s cílem snížení rizika nákazy, za první krok směrem k nějaké jiné cestě, k lidštějšímu prožívání sexuality. "

Výňatek z knižního rozhovoru Ligth of the World německého novináře Petera Seewalda s Benediktem XVI. U příležitosti úterního vydání publikace jej zveřejnil web jednoho z časopisů amerického vydavatele knihy. Knížka je už třetím knížním rozhovorem, kterým Seewald s Ratzingerem vedl. Pvní dva (Sůl země a Bůh a svět), vedl s nynějším papežem ještě jako s kardinálem několik let před jeho zvolením.